Bucky:
Sedím na gauči a čekám. A možná, i tak trochu doufám, že si to rozmyslel. Že nepřijde.
Ale proč v to doufám? Spíš bych měl být rád, že sem jde. Jenže nechci udělat nějakou pitomost, kterou bych ho vyděsil nebo odradil. To bych vážně nerad.
Přijde mi to jako celá věčnost, když se najednou rozezvoní zvonek. Trochu nadskočím leknutím, ale okamžitě se zvednu a jdu ke dveřím.
Otevřu a stojí tam on, v celé svojí kráse.
Sakra, bude těžký se ovládat.
Mlčky ho pustím dovnitř.
Čauu, tak jak? Šťastnej novej rok 2022, Vám čtenářům přeji. Po dlouhé době kapitolka, kterou jsem v konceptech, nevydanou měla, už opravdu dlouho. No nic, užívejte si den, večer, noc nebo kdy tohle čtete a mějte se.
Vaše Justy❤️
Omlouvám se za chyby...❌
