Peter:
Dal jsem Buckymu svoje číslo, aby jsme se mohly domluvit kdy se sejdeme. Celou dobu jsem nad tím ve škole přemýšlel. Prostě najednou po takové době, se srazíme na ulici. V jednu ráno. Ale nestěžuju si jsem rád.
Bucky:
Sedím na gauči a koukám na mobil, který leží na stole. Přemýšlím jestli mu napsat, jestli se na to nemám vykašlat. Zbytečně budu zase zklamanej..
Zase budu cítit tu bolet, přes kterou jsem se snažil celý rok dostat. Budu zase celý noci vzhůru a na dně. Ano, i tak člověka dokáže zničit láska. Sice jsem si lásku k němu uvědomil až v té nemocnici, ale v tu chvíli, když jsem viděl jak mu ta holka dala pusu, se moje srdce rozletělo na milion kousíčku. Okamžitě jsem tam odsud vypadl, a už se tam neukázal. Od té doby jsme se neviděli.. A co když to bylo dobře? Po čase to prostě bolelo míň a míň. Taky jsem za ten rok vystřídal hodně kluků, a když myslím hodně, tak hodně. Jak nad tím, tak zpětně uvažuju je mi ze sebe špatně. Změnil jsem se za tu dobu, ale jakmile jsem ho uviděl všechno se vrátilo, ten starý bezstarostný já, který si ze všeho dělal srandu a nic neřešil. Konečně jsem se zase na chvilku cítil šťastný..
Najednou cítím jak mi po tváři teče slza, ale nezastavím ji, musím se vybrečet a bude to zase v pohodě. Snad. Vždycky to fungovalo, sice jenom na chvilku, ale fungovalo. Zvednu se a zamířím do ložnice, zatáhnu závěsy, aby byla tma a lehnu si do postele. Přesně, takhle jsem to dělal každý večer, dokud jsem se nerozhodl, že půjdu do klubu. A to byl ten osudovej večer, tenkrát to začalo, tenkrát jsem se začal měnit a začal spát s každým klukem, kterého jsem potkal. Byl jsem tak zoufalej, až se ze mě stala kurva.
Ahoj, tak co na to říkáte? Po tak dlouhé době? Líbí se? Je to trošku smutnější kapitola. No nic, tak si užijte zbytek dne s pa. Justy❤️
Omlouvám se za chyby.. ❌
