Za oponou reality✔

1.

Pov. ONA

Ulehla jsem do postele jako každý večer. Do sluchátek jsem si pustila jemné tóny klavíru a zavřela oči.

Představovala jsem si jinou realitu. Jiný život, po boku muže, kterého jsem milovala. Muže, který neměl zdání o mojí existenci.

Jeho modré oči mě vždy s něhou v mých snech sledovaly. Jeho ruce mě laskaly-jemně, lehce, smyslně. Uctíval mě. Vypadal, jako by se bál, že se mu jako sněhová vločka vypařím a zmizím ve vzduchu.

Jindy jsme spolu tančili v krásném zrcadlovém sále. Všude byly naše odrazy. Naše propletená těla. Nikdy nezapomenu ty kroky, to jak mě vedl do rytmu hudby po mramorové podlaze. Naše kroky se ozývaly do znějícího ticha. Mlčeli jsme. Nikdo z nás se neodvážil promluvit. Nikdo z nás nechtěl procitnout z toho snu. 

Pak se ve vteřině vše ztratilo a já opět ležela sama v přikrývkách, v mém pokoji se sluchátky v uších.

Představovala jsem si ho v každou možnou minutu. Představovala jsem si, jak společně pijeme čaj u snídaně, jak sedíme v kavárně. Sledovala jsem ho, jak hraje na jevišti další hru od Shakespeara. Sledovala jsem ho, když řídil v noci auto.

Kolem nás se míhala světla jiných aut a světla z nočních lampiček v oknech domů. Byla jsem s ním každý den. Nebo snad on byl se mnou? Byl mým únikem od šedého světa. S ním jsem se cítila v bezpečí, milovaná, chtěná.