Za oponou reality✔

9.

Pov. ONA

Můj každodenní stereotyp byl obzvláštněn o jednoho muže, co mi každý den přál dobré ráno a k večeru dobrou noc.

Občas mi zavolal, když jsem zrovna měla přestávku ve škole, i když to byl hovor jen na pár minut. Cítila jsem z něj, že se mnou chtěl prostě jen strávit každou moji volnou minutu. Chtěl být se mnou. Byla jsem konečně šťastná. I přes naši jazykovou bariéru jsme si perfektně rozumněli, ve všem. Rád poslouchal, co jsem zažila přes den a rád mi sám vyprávěl,než jsem šla spát jeho historky.

Stal se mým životním smyslem. Ale jak dlouho to takhle může fungovat? Od snů jsme se přesunuli k hovorům přes telefon. Je to furt to samé. Vidím jeho tvář, slyším jeho hlas, ale nemůžu se ho dotknout, pohladit ho, obejmout ho, cítit jeho teplo.

Moje posedlost se každý den stupňovala. Cítila jsem se, jako bych měla absťák, když jsem s ním nemohla mluvit. Byla jsem v háji. Byla jsem rozbitá. Jak moc by asi má závislost postoupila, kdybych měla možnost se ho dotknout. Dokázala bych pak bez něj žít. Dokázala bych myslet na něco jiného než na něj? Já myslím že ne. Byla bych dokonale ztracená.