Za oponou reality✔

11.

Pov. ONA

Znuděně jsem seděla ve školní lavici. Byla jsem rozklepaná. Neozval se. Nepopřál mi dobré ráno. Co když už o mě nemá zájem? Co když na mě zapomněl? Co když se mu něco stalo? takové myšlenky mi od brzkého rána běhaly hlavou a nechtěly mě nechat oddechnout.

Škola skončila a já jsem se vydala ven z budovy. Když v tom mé oči padli na muže ve světle modré košili, jak stojí s kyticí modrých růží a kopretin u černého luxusního auta a z poza slunečních brýlí se dívá mým směrem. Usmíval se. Doslova zářil.

Ztuhla jsem. Nejspíš jsme takhle jak dvě sochy stály fakt dlouho, protože náhodní kolemjdoucí se na nás začali divně koukat.

Konečně jsem se vzpamatovala. Rozběhla jsem se k němu a kytka ne kytka, jsem mu skočila do náručí. Objal mě. Drtil mě v objetí tak silně, jako by se bál, že se mu rozplynu v náručí. Sundal si brýle a já tak poprvé mohla doopravdy vidět modř jeho krásných očí. Naklonil se jeho tváří blíž a zeptal se jeho britskou angličtinou: smím?

Jen němě jsem pokývala hlavou a stále omámeně jsem sledovala jeho rty. Přiblížil se a něžně položil jeho rty na mé. Ze začátku byl něžný, ale když zjistil, že se nebráním, ba naopak spolupracuju, přidal na vášnivosti. Byl jako feťák který konečně po dlouhých týdnech dostal svou dávku a já na tom nebyla o moc jinak. Byli jsme do sebe dokonale propletení. Byli jsme spolu a nic už nás nemohlo rozdělit.

Mým rodičům jsem napsala, že přespím u kamarádky, u smyšlené kamarádky, ale to oni nevěděli. Mysleli si, že doma mají dokonale normální dceru, co vychází s každým a má spoustu přátel.

Nasedla jsem k němu do auta na místo spolujezdce, na místo, kde jsem vždy sedávala v mých snech, když jezdil v noci na projížďky nočním městem. Vypadalo to, že i on si vzpomněl. Do rádia pustil hudbu, kterou jsem tak dobře znala. Něžné tóny klavíru se začaly ozývat prostorem auta.