Druhá šance

Druhá šance #0

Yay, čauko. Tak jsem tu s další povídkou, kterou jsme s Noriko napsaly. Je to teda už dlouho... ale když jsem teď dělala komplet korekturu, přišla jsem na to, že to bude asi jedna z našich nejlepších. Užijte si^^

Poslední hodinu toho nejdelšího dne, úterý, si nedávno plnoletý Ayame Hikari užíval plnými doušky. Což byla samozřejmě ironie nejvyššího stupně. Tento hnědovlásek, jehož vlasy připomínaly zralé kaštany, se znuděně povaloval na lavici a místo toho, aby poslouchal otravné kvákání starého profesora, se díval na místo o dvě řady před sebe u okna. Tam totiž seděl někdo, kdo zcela upoutal jeho pozornost.

Zhruba stejně starý tmavovlásek, jehož vlasy svou barvou připomínaly inkoustovou modř, a z něhož Hikari nemohl spustit oči, dělal přesný opak toho, co on. Dával pozor, naslouchal profesorově výkladu a pečlivě si dělal poznámky, které bude v blízké době jistě nezbytně potřebovat.

,,Tak fajn, kdo nám půjde zopakovat na tabuli intervaly? Je to látka nižší střední, každý z vás to již musí umět." Učitel se s přivřenýma očima rozhlédl po třídě, hledajíc nějakého dobrovolníka, jehož se samozřejmě nedočkal. ,,Nikdo? Tak tedy..." zadíval se do svého sešitu, kde měl napsaná jména žáků, ,,Daisuke a Hikari. Otočte si křídla a každý jeden z těch příkladů, co jsou na straně sto padesát jedna, cvičení tři, vypočítejte."

Hikari se trochu nadzvedl, aby viděl do učebnice, již měl kupodivu otevřenou, a když ty příklady spatřil, pokrčil rameny. Zvedl se a šouravým krokem se dobelhal dopředu.

To samé udělal modrovlásek, jenž byl právě onen Daisuke. Narozdíl od svého spolužáka si s sebou učebnici vzal, aby se jejich profesor nemusel obtěžovat s diktováním zadání. Energickou chůzi došel až k tabuli, jejíž levou stranu si ihned zabral pro sebe.

Hikari tedy zašel za tu pravou, litujíc, že nebyl rychlejší. Jak sám tak často říkal: levá je vždy ta pravá. Bez ostychu si vypůjčil profesorovu učebnici, která ležela otevřená na jeho stolku, a podle zadání správně zadaný interval udělal. Vždyť to nebylo nic těžkého - nebo alespoň jemu to tak připadalo. Ale většinou, když je v matematice něco lehké, bývá to špatně.

Zato pro Daisukeho už to tak lehké nebylo. Intervaly bylo něco, co mu nikdy nešlo, s čím bojoval již na nižší střední. S oním příkladem se trápil několik minut, ale ke správnému řešení se stejně nedopočítal.

Po chvilce hnědovlásek obrátil křídlo tabule, kde se skvěl jeho vyvolený interval. Odevzdal učebnici zpět učiteli a s pokrčením ramen se odebral na své místo. Bradu si opřel o desku stolu a pohledem doslova hypnotizoval to, co šlo z jeho spolupočitatele vidět - nohy.

Tuto činnost provozoval i následujících několik minut, neboť modrovlasý se ne a ne dopátrat správného výsledku. Daisuke už z toho začínal být do jisté míry zoufalý a iritovaný.

,,Daisuke, máš snad nějaké problémy?" otázal se ho skoro až starostlivě učitel, protože ho to upřímně překvapilo. Proč to zrovna někomu, jako je on, tedy jedničkář, trvá tak dlouho?

Jakmile se onen postarší muž dostal až k němu, Daisuke nepatrně kývl. ,,Uhmm... ano," vysoukal ze sebe, přičemž upíral pohled do země. Upřímně se styděl, že nezvládne zrovna něco takového.

,,Hikari, máš to dobře. Co kdybys zkusil udělat i tohle?" otočil se lektor na prvního žáka, který na ně koukal znuděnýma očima. Sice to byla otázka, ale pro hnědovláska to byl jasný rozkaz. Proto se tedy odebral k tabuli, na spolužáka se nepatrně ušklíbl a popadl křídu.

Modrovlásek se mezitím posadil do své lavice, jak mu profesor nakázal, a do sešitu si z vlastní vůle zapsal příklad, který Ayame počítal. Vlastně byl asi jediný, kdo to tak udělal. Polovina třídy spala nebo nedávala pozor a většina z těch, co byli při vědomí, sešity neměla. A ty výjimky, co je měly, předstíraly, že o ničem neví.