Druhá šance

Druhá Šance #5

O týden později

Od jejich společného večera uběhl již týden. Daisukeho už téměř stejnou dobu sužovaly výčitky svědomí. Přes dny, které trávil s Renem, mu bylo dobře, ale po nocích ho trápily noční můry a měl pocit, jako by Hikariho podle zradil. Což vlastně udělal.

K jeho překvapení mu uprostřed hodiny angličtiny zabrněl telefon, oznamujíc, že mu přišla sms zpráva. Dal tedy pozor, aby si ho učitel nevšiml, a podíval se, kdo to píše. Byl to Hikari. A v jeho zprávě stálo: ,,Propustili mě z nemocnice a mám namířeno do školy. Už je mi celkem dobře a rád bych tě viděl. Co se někde sejít, až ti skončí hodina, hmm?"

Jakmile si tento krátký text přečetl, přístroj mu téměř vypadl z ruky. Nevěděl, co by měl dělat. Bál se setkání s ním. Hikari by na něm vše poznal a začal by ho nenávidět. Vyhýbat se mu však nemohl. Se zvoněním se zvedl z místa a trochu malátně vykročil ven z místnosti.

Hikari, který se mezitím dokázal dostat do školy, si s nefalšovaným úsměvem zamířil ke třídě, v níž měli mít společně další hodinu. Ovšem dřív, než stačil byť jen spatřit svého milovaného, skoro narazil do Rena. Zamračil se.

Ten, ihned co ho spatřil, celý zazářil. ,,Ahoj, co takhle si promluvit?" navrhl a ukázal směrem do chodby.

Hikari povytáhl jedno obočí, načež si povzdechl a pokrčil rameny. ,,Proč ne, ale pospěš si. Mám něco na práci."

,,Jistě, bude to jen chvilka, věř mi," uculil se Ren a dovedl ho až ke své skříňce, ve které se začal přehrabovat. ,,Pamatuješ si na tu zprávu, kterou jsi mi poslal? Tvrdil jsi, že jsi získal Daisukeho jen pro sebe."

Hnědovlásek přikývl a opřel se o skříňky za sebou. Nechápal, kam tím míří, rozhodl se však poslouchat, co z něj vypadne.

,,Musím říct, že jsi vážně naivní, pokud jsi uvěřil, že by Dai opustil mě jen proto, aby mohl být s někým, kdo mu tolik ublížil. Zajímalo by mě, zda mi uvěříš to, že jsem s ním v pondělí spal," prohodil jen tak jako by nenuceně blondýn, na tváři se mu objevil vítězný úsměv.

,,Spal? To by Dai-chan udělal jen v případě, že bys ho opil," zafrkal nespokojeně a trochu nevěřícně Ayame. Měl zavřené oči a hlavu v podstatě zakloněnou, takže jeho pohledy neviděl. A to, co říkal, byla pravděpodobně lež - proč by mu to jinak říkal než proto, aby ho naštval?

,,Inu, musím říct, že to rozhodně nebylo potřeba. Ochotný byl i za střízliva," pokračoval dále Ren.

,,A tím chceš říct jako co?" zavrčel Hikari a konečně ho probodl svým temným pohledem. Proč tak moc touží po tom rozčílit ho?

,,Co tím chci říct? Že už nemáš šanci ho přivést k sobě. Prohrál si, chápeš? Jeho srdce, on celý patří mně. A tímhle mi to akorát potvrdil. Neříkám to proto, že bych tě chtěl jen tak pro zábavu naštvat, nelžu. Vše, co jsem ti nyní řekl, je pravda."

Blondýn s hnědovláskem navázal pevný oční kontakt. Nemrkal, neuhýbal, tím jasně dokazoval svá předchozí slova.

,,Ověřím si to," ušklíbl se mladší a vytáhl z kapsy telefon. Neuhýbal pohledem, pouze se mrkl na klávesnici, aby věděl, co píše. Napsal samozřejmě Daisukemu: ,,Potkal jsem Rena. Mám ti vyřídit, že na tebe čeka v šatně. Chce ti něco říct a nechal si někde mobil."

Opět zavřel oči a bokem se opřel o skříňky, podobně jako předtím. Zvláštně se mu svíral žaludek.

Jak se jeho mobil znovu ozval, Dai leknutím málem nadskočil. Přesto přístroj vzal a přečetl si onu zprávu. Srdce se mu sevřelo. Pokud se ti dva potkali, tak... ne, Ren by mu to přece takhle hned neřekl... S povzdechem a špatným pocitem se vydal na ono místo, které sms určovala.