Druhá šance

Druhá Šance #7

O několik týdnů později

Ačkoliv by se možná zdálo, že téměř za měsíc a půl dokázali Ren s Daiem vrátit svůj vztah do normálu, nebylo tomu tak. Modrovlasý byl totiž po celou tu dobu až nepřirozeně otupělý, jako by snad ani nebyl duchem přítomen. Začal sice normálně chodit do školy, ale nevěnoval jí sebemenší pozornost. Jeho mysl zaměstnávaly jiné věci, jako například strach o Hikariho, který se za celou tu dobu ani jednou neozval, i když se ho pokoušel kontaktovat.

Původně se měl od toho jejich incidentu vrátit za dva týdny, ale on se neukázal. Vůbec. Dělal si o něj starost, přestože nevěděl, co si o něm má myslet. Dokonce i Ren mu přišel v posledních několika dnech nepřizeně mlčenlivý a zaražený. To ho děsilo. Ren totiž takový nikdy nebyl. Vždy byl veselý, vždy se smál. Vždy měl dobrou náladu, kterou mu nedokázalo nic zkazit. Nikdy nemohl přestat mluvit. Ale teď, jakoby porušoval všechny tyto standardy.

Když otravné zvonení oznámilo konec hodiny, Ren se odebral na toaletu, aniž by cokoliv řekl. Všichni vypadali skoro jako zombie, kromě pár jedinců. Co se se všemi dělo?

To Daisuke nechápal, ale o to víc ho to děsilo. Zakroutil nad tím hlavou, doufajíc, že si jí alespoň trochu pročistí. Nepomohlo to, proto se rozhodl, že si koupí kávu, která mu snad trochu pomůže. Zamířil tedy na chodbu, na jejímž konci se nacházel automat.

Procházel kolem několika hloučků spolužáků, až se zastavil u automatu, vedle kterého k němu stály zády dvě dívky. Jedna popotáhla, načež se tiše zeptala, nevědoma si jeho přítomnosti: ,,Půjdeme na ten pohřeb?"

Odpovědi se nedočkala. Ta druhá z nich totiž byla Reyna, která si svého nejlepšího kamaráda samozřejmě všimla. A poznala také, že je slyšel. Kývnutím naznačila druhé dívce, aby počkala, a chytla modrovláska za ruku, načež s ním zamířila ven ze školy, do malého parku, kde je mohlo spatřit co nejméně lidí. Jakmile tam došli, popřela Daisukeho o stěnu a zadívala se mu do očí.

,,Daii, slib mi, že po tom, co ti řeknu, neuděláš nějakou blbost," povzdechla si. Viděla, že mladší nic nechápe. Nechtěla mu to říct, způsobit mu bolest, ale musela. Kdyby dále žil v nevědomosti, bylo by to pro něj ještě horší. ,,Daisuke, Ayame Hikari před třemi dny zemřel."

Modrovlásek rázem celý zbledl, jeho pleť byla bělejší než sníh, avšak nabírala šedý odstín. Do očí se mu vehnaly slzy. ,,N-ne..." zašeptal. ,,N-ne... to nemůže... On nemohl... nemůže být..." vydechl a klesl na kolena, zatímco se mu slané kapičky koulely po tvářích a tříštily se o zem, na níž dopadly.

Reyna si povzdechla a objala ho, i když věděla, že mu to moc nepomůže. ,,Ren u toho byl. Viděl ho, viděl ho v poslední chvíli než... odešel na onen svět."

Daisuke její slova slyšel jen napůl, jako by ho od ní oddělovala tlustá bariéra. Ne, to nemohla být pravda...

Hlasitě se rozvlykal.

Černovláska by nejradši zůstala s ním, ale věděla, že tady by nebyla moc platná. Nyní už existovala jen jediná osoba, která byla schopná Daisukeho utěšit, alespoň trochu mu ulevit od bolesti. S uklidňujícími slůvky a s žádostí, aby počkal, se zvedla a rozběhla se do areálu školy, hledajíc Rena.

Našla ho pochodujícího po chodbě a okamžitě mu osvětlila situaci. Následně ho dotáhla až k jeho příteli, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí.

Přitáhl si ho do náruče, zachytávajíc jeho slzy. Šeptavými, uklidňujícími slůvky se ho pokoušel uklidnit, přičemž ho pohladil po vlasech. ,,Jsem tady, Daisuke, jsem tady pro tebe..."