Druhá šance

Druhá Šance #6

Hikarimu se klížily oči, přesto sevřel v pěst část Renova trička, čímž se ho pokoušel přidržet. ,,Ty blbče..." otituloval ho, zvláště za ten polibek, načež své oči zavřel úplně. Neměl ho rád... ale věděl, že teď se moc při vědomí neudrží. ,,V kapse v peněžence mám prášky... vyndej mi je, ať mi dodají dost energie na to, abych tě mohl zabít."

Ren se jen uchechtl, tohle v plánu udělat neměl. Jeho žádost ignoroval a pokračoval v cestě domů. Naštěstí nebydlel daleko odsud.

,,Heeeej, Reneeee," zašeptal mladší a druhou ruku mu omotal kolem těla, přesněji pod paží. Nechtěl v žádném případě spadnout, i když se mu toto docela dost protivilo. ,,Tyjo, to zní jak René."

,,Ts," zakroutil nad tím blondýn hlavou. Nesnášel, když někdo měnil jeho jméno. Hikariho brzy ten humor přejde.

Hnědovlásek se tedy nechal nést, protože mu nic jiného nezbývalo. Štvalo ho to, protože měl v plánu něco zcela jiného a teď byl už tam vyvedený z míry, že působil zcela klidným dojmem, i když ve skutečnosti klidný vůbec nebyl. Tomu se Ren musel pousmát a pokračoval v cestě. Zanedlouho došli až k němu domů, kde kupodivu nikdo nebyl, což bylo jen dobře. Blondýn vstoupil, zamkl za sebou a odnesl mladšího do svého pokoje, kde ho položil na postel.

Hikari se okamžitě zvedl a prohledal si kapsy u kalhot, než vytáhl na světlo telefon, klíče a s nimi i peněženku, v níž měl prášky. Tušil, že pokud by si je nevzal, asi by to nedopadlo zrovna slavně. Nejspíš by se zhroutil někde na silnici a zůstal tam ležet.

Ren ho nakonec nechal, aby si je vzal, koneckonců mu nechtěl ublížit. Vyzul si boty a to samé udělal s těmi jeho. Ještě by mu zašpinil postel blátem.

,,Hezky mi ty boty zase vrať, odcházím," odkašlal si mladší a hodil po něm očkem. Vůbec se mu nelíbilo, kam se to dostali. Chtě nechtě si jeho pokoj prohlédl, protože v něm ještě nikdy nebyl. Byl v kuchyni, v obývacím pokoji, v koupelně... ehm, ale nikdy u něj nebyl z čistého důvodu, jako je popovídání si.

,,S tím musím nesouhlasit," ušklíbl se blondýn a kočičícmi kroky se k němu přemístil. Vyhoupl se nad něj na čtyři a sklonil se k jeho rtům tak, že mu vzápětí ukradl polibek.

Hikari zůstal jako přimražený. Myslel, že se mu to poprvé jen zdálo... nebo si to spíš přál, aby se mu to zdálo, jenže tímhle to úplně vyvrátil. Skoro prudce ho od sebe odstrčil - respektive se o to pokusil. Kvůli tomu, že neměl moc síly, ho posunul sotva o pár centimetrů. ,,Rene, nemám náladu ani energii na to, abych ti tady byl za bůhví co. Skončili jsme už někde před rokem."

,,Pšš," umlčel ho starší tím, že mu přiložil svůj ukazováček na rty. ,,Myslím, že si neuvědomuješ svou současnou situaci, Aya-chan."

,,A tím chceš jako naznačit co?" Hikari tiše zavrčel a do prstíku ho kousl. Chtěl ho tak donutit se odtáhnout. A upřímně doufal, že ty prášky zaberou co nejdříve, přestože věděl, že to bude trvat takových dobrých dvacet minut.

Ren jen nespokojeně zavrtěl hlavou. ,,Chci tím říct... že teď patříš jen mě a nic s tím neuděláš." Po tomto prohlášení se k němu naklonil ještě blíž a svým jazykem se začal dobývat do jeho úst. Zároveň svými nenechavými prstíky vklouzl pod jeho tričko.

,,Počkej, Rene..." zamumlal hnědovlásek, lapaje po dechu. Tak tohle se mu už vůbec nelíbilo, co si jako představoval? Nevědomky mu však přiložil dlaň na bok a instinktivně se chtěl položit na záda. Hrklo v něm. Tomu se blondýn pousmál. Ačkoliv mladší nechtěl, jeho tělo říkalo opak. Toužilo po tom, připomenout si to, co spolu kdysi měli.