Už je to skoro rok. Rok od té příšerné události která mi drasticky změnila život. Už zase dokážu žít alespoň trošku normálně. Ze začátku jsem toužila umřít, toužila jsem po smrti, jako nikdy po ničem jiném. Doufala jsem, že se stane zázrak, a já zase budu smět promluvit...budu smět křičet a smát se tak, aby to všichni okolo slyšely.
Bylo mi patnáct, když se to stalo. Jela jsem s otcem po škole domů, a povídaly jsme si. Normální jízda autem. Vykládala jsem mu co se dělo ve škole.Najednou se ze strany přiřítila tmavě modrá dodávka a velice prudce do nás narazila ze strany. Naše auto bylo vymršťeno neuvěřitelnou rychlostí. Odletěly jsme asi šest metrů od místa srážky. Auto se přetočilo na bok.
Když do nás auto narazilo, vyleťela jsem na druhou stranu. Cítila jsem šílený nával bolesti, strachu a zároveň silnou vlnu adrenalinu. Když se auto přetáčelo na bok, vyklouzka jsem z pásů, ale moje hlava v nich zůstala zaklíňená. Pásy se mi obtočily kolem krku, a začaly se stahovat. V tu chvíli jsem myslela, že se mi kolem krku obtáčí obrovský zelený had, a snaží se mě uškrtit. To poslední, co jsem viděla než jsem upadla do bezvědomí byla moje zraněná krvácející noha.
Probudila jsem se v nemocnici svatého Klimenta. Otevřela jsem oči a uviděla jsem na zeleno natřený pokoj. Ležela jsem v bílé postely. Rozhodla jsem zjistit, jak moc poničená jsem. Odhrnula jsem peřinu, a uviďela na své noze sádru, která se táhla až do půlky stehna.oddychla jsem si, a prozkoumala zbytek svého těla....všechno na svém místě a v pořádku... Věděla jsem co se stalo. Čekala bych, že si to nebudu pamatovat, jako spousta ostatních lidí, kteří prodělali nehodu, ale já si na všechno zřetelně vzpomínala. Všechno jsem viděla před očima tak jasně, až mi naskočila husí kůže. Jak sem se sem dostala jsem si už domyslela. Nebyla jsem vůbec unavená, a tak jsem se rozhodla zavolat sestru, a zmizet odtud co nejrychleji pryč. Otevřela jsem pusu, ale nevišel z ní žádný hlas. Začala jsem křičet, ale nic se neozvalo. Lekla jsem se, že jsem ohluchla. Byla jsem zďešena. Ztratila jsem sluch!. Vstala jsem, a přiběhla k oknu. S tou sádrou to šlo těžko, ale nakonec jsem k oknu došla. Otevřela jsem ho, a uslyšela zvuk jezdících aut po silnici. Oddechla jsem si. Ale náhle jsem pocítila, jak se mi zvedl žaludek. Z mých mechově zelených očí se vydraly slzy a podlomily se mi nohy.V tu chvíli mi to došlo...už nikdy nepromluvím...už nikdo nikdy neuslyší můj hlas...
Tak...a začíná náš příběh :-D ...prosím napište, jestli chcete abych pokračovala...jsem tu nová... Tak budu vďečná za jakoukoliv kritiku ;-)
