Seďela jsem na parapetu okna ve svém pokoji, a sledovala jsem stromy zmítající se ve větru v naší zahradě.
"zlatíčkó...pojď se nasnídat! "ozvalo se najednou...máma trvala na pravidelném přídělu jídla...seskočila jsem z okna, a šla chodbou ke schodům. Kruci! Už zase neuvidím ten východ slunce. Naštvaně jsem scházela schody, a šla přes obývák přímo do kuchyně.
"Dobré ráno" pozdravila mě máma a podala mi hrnek s čajem. Sedla jsem si, a začala čaj pomalu usrkávat. V tom do pokoje vběhla Ann a zaječela "dobdé janíčko" chťela říct dobré raníčko. Máma se k ní sehla a vzala ji do náruče. Usmála jsem se na ní, a šla si pro batoh. Ann je moje mladší sestra. Naši asi nechtěly mít jen jednu hluchou dceru, a tak si pořídily ještě tohohle prcka. Nemyslete si, že bych Ann neměla ráda...miluju ji jako nikoho a nic na světě...jen nad tím uvažuju logicky. Sešla jsem dolů po schodech. Máma už oblékala Ann bundičku a sobě boty. Seběhla jsem dolů a hodila si do batohu svačinu. Začala jsem si oblékat bundu a obouvat boty. Máma kolem mě prošla s Ann v Náručí a pohladila mě po zádech. Vzala jsem batoh a vyrazila jsem za nimi.
Máma mě vysadila na nádraží a jela s Ann na nějakou akci. Mám pocit že to s tím maminkovstvím nějak přehaní. Ale budiž, pravděpodobně je to její poslední dítě, tak ať si ho užije. Šla jsem do haly a koupila si lístek. Zprvu s tím byl problém, ale žena co tu prodávala jízdenky mě už znala, a tak na mě vždy jen mrkla a už mi tiskla lístek. Nechtělo se mi sedat si na ty odporné železné umaštěné, špinavé židle, a tak jsem vyšla ven a postavila se ke zdi budovy. Ani jsem si nestačila vytáhnout sluchátka z batohu, a už tu byl vlak. Dala jsem si batoh zpět na záda, a vecpala se do vlaku. Zase tu bylo plno, ale i tak jsem našla kousíček místa na sezení. Čas se vlekl, a tak jsem přemýšlela. Většinoy jsem se zabavila svým přemýšlením. Přemýšlela jsem nad svým handicapem. Jaké by asi bylo neviďet? Nebo být hluchá...pomyslela jsem si, že zrak bych rozhodně ztratit nechtěla, a že je možná lepší být němá, než nemoct slyšet...ale kdo ví. Asi bych to neměla takhle jednoduše posuzovat, pomyslela jsem si. Zrovna začal vlak zastavovat. Uvědomila jsem si, že jsem nad tím přemýšlela nejmíň půl hodiny.Popadla jsem svoji tažku, a tlačila se k východu. Na nástupišti jsem omylem vrazila do jednoho starého pána. Otočil se na mě, a začal mi nadávat. Chvíli jsem ho poslouchala, ale pak jsem si uvědomila že spěchám, a tak jsem se otočila, a utíkala z haly. Slyšela jsem muže za sebou brblat něco ve smyslu, že je ta dnešní mládež strašně nevychovaná. Nic jsem si z toho neďelala a zpěchala do školy.
Cestou jsem potkala Lizzie. Lizzie je moje nejlepší kamarádka. Ona je jediná která mě doopravdy podrží když jde do tuhého. "jej...ahoj" pozdravila mě.. *ahoj*ukázala jsem znakovkou. Ona byla jedna z mála lidí v mém okolí, která uměla znakovou řeč. Naučila se ji jen kvůli mě, a i z toho důvodu jsem ji měla tolik ráda."tvl...zase tři testy...si ze mě dělají prdel!" řekla Lizzie a vzhlédla od sešitu co držela v ruce.Usmála jsem se a vešla do školy. Seběhla jsem do šatny a dala si bundu do skříňky. Šla jsem s Lizzie do třídy....neustále mi něco vykládala, ale já ji nevnímala. Ve třídě jsem kývnutím pozdravila pár lidí, a sedla si do lavice. Škola se vlekla. Počítala jsem na hodinách každou vteřinu do zvoňení. Konečně zazvonilo.
V jídelně byla šíleňe dlouhá fronta. Sdílíme jídelnu ještě z dvouma středníma školama. Divila jsem se, proč na ty obědy vůbec chodím...
Když jsem dojedla a chystala se odnést tác přiběhla ke mě Lucy. Měla jsem Lucy ráda, jen až moc nabalovala kluky. Doslova je střídala jako fusekle. "ahoj...pojď se mnou dneska do kina...půjdou s náma dva z Greenwechovy střední!!! " jako bych to neříkala...ještě než začala mluvit, věděla jsem co po mě chce. Zavrtěla jsem záporně hlavou, usmála se a šla odnést tác. "Co pořád vyvádíš?! To chceš jako bejt do smrti bez chlapa?? Neblbni.." odložila jsem tác a podívala se na ni. Vyndala jsem z kapsy mobil, a napsala 'už jsem ti to přece vysvětlovala...vezmi Lizzie a dobře se bavte'. Podívala se na mě smutným výrazem a odešla.
Šla jsem domů a přemýšlela nad svým rozhovorem s Lucy. Už jsem jí vysvětlovala, že jsem to po mužské stránce vzdala. Byla jsem smířená s tím, že budu žít sama. Vyhovovalo mi to. Jednou jsem měla kluka, to když jsem byla ještě normální a nebyl ze mě mrzák....měla jsem ho strašně ráda, ale pak, jak to většinou bývá na konci většiny vztahů se vyskytl problém...ten náš se jmenoval Claira. Nebo bych spíš měla napsat jmenovala. Krásná vysoká blondýnka s uhrančivýma zelenýma očima.já byla malá bruneta se zelenýma očima, a popravdě řečeno nejsem vůbec pěkná.Vlastně jsem toho, že mě odkopl ani nelitovala...Věděla jsem, že mě nemiloval, jinak by to přece neudělal.
Ani jsem si nevšimla, že už stojím před domem, a strkám klíč do zámku. Nějak jsem vůbec nezaregistrovala, že jsem jela vlakem. Neřešila jsem to a vešla dovnitř.
Neřešila jsem nic. Neměla jsem na nic náladu. Jen jsem si sedla na okno a dýchala čerstvý vzduch.
Druhá kapitola je na světě. Omlouvám se za pravopisné chyby. Doufám že se vám knížka líbí. :-D
