Když jsme dojeli před firmu, už na tátu čekali ve velké zasedací místnosti. Posadila jsem se k němu do kanceláře, a čekala. Bohužel bylo mé očekávání jiné než realita. Když se ani po dvou hodinách táta neukázal, napsala jsem mu vzkaz, a odešla na nejbližší autobusovou zastávku. Nebudu lhát, zprvu jsem měla nemalé problémy s jízdním řádem, ale vše jsem nakonec dokázala úspěšně rozluštit. Nastoupila jsem do autobusu, který jsem uznala za vhodný, a chytila se nejbližšího pevného bodu. Cesta ubíhala pomalu, možná taky proto, že náš dům nebyl od sídla tátovy firmy zrovna blízko. Na moji smůlu, jako naschvál nastoupil v půlce cesty revizor. V tu chvíli mi tak nějak došlo, že jsem se asi neměla předčasně radovat, když se mi podařilo rozluštit jízdní řad. Začala jsem se nenápadně (alespoň jsem si představovala, že je to nenápadné) posouvat na konec vozu, a doufala jsem, že autobus každou chvíli zastaví, tak abych stihla utéct. Na moji smůlu už jsem začínala tušit, že to asi neprojde, a tak sem si stoupla k nejbližší tyčce, a čekala. Najednou mě popadla něčí ruka, a odtáhla mě úplně na konec autobusu. Nestihla jsem si ani všimnout kdo to je, a už jsem stála přišpendlená na zeď, a zírala někomu do zad. Absolutně jsem netušila co se děje, ale nevzpírala jsem se. Tiše a poslušně jsem stála a doufala, že se tak vyhnu pokutě. Doufala jsem, že alespoň takový byl chlapcův záměr. To že to byl muž bylo zřejmé. Opírala jsem se o typicky mužská záda. Byli cítit vystupující vypracované svaly, a dost silně jsem z něj cítila "mužkou" vůni. Zkrátka to musel být muž. Po chvilce jsem se odvážila trošku ho odžduchnout, a podívat se na jeho nohy. Ano, stoprocentně to je muž! najednou autobus zastavil, a ně kdo mě chytl za ruku, a velice rychle, ale nesmírně opatrně mě nadzvedl, a vynesl ven z autobusu. Věřte mi, že sem si připadala jako naprostý neschopný magor. Ne že bych měla něco proti mentálně postiženým lidem, to ne!! Právě naopak... Ale v tuto chvíli sem si připadala, jako mentálně retardovaný člověk. Když jsem byla schopná přestat se smát sama sobě, podívala jsem se vzůru. A musím říci, že tohle bylo opravdu překvapení.
Nademnou se tyčil chlapec s kudrnatými černými vlasy a s obličejem ozdobeným nádhernýma velkýma modrýma očima. O propracované postavě ani nemluvě. V tuhle chvíli jsem se začala smát ještě víc než předtím. Ani vlastně vůbec netuším proč. Pravděpodobně z toho zoufalství a ironie. Nedokázala jsem zmírnit svůj záchvat smíchu, a měla jsem pocit, že se za chvíli začnu popadat za břicho a válet se po zemi. Už zmizela i ta poslední naděje, že bych si mohla zachránit pověst. Teď si museli všichni okolo myslet, že jsem menťák, který dostal záchvat. Úplně nejhorší na tom bylo to, že když se němý člověk směje, vlastně kolem sebe jen máchá rukama jako retardovaný lachtan. Vlastně ani to ne. Lachtani alespoň pískají, nebo co to vydávají za zvuky. Já nemohla ani to. Je to jako když dostane záchvat smíchu normální člověk, jen to vypadá, jako byste vypli zvuk.
Celou dobu, co jsem se tam už pomalu válela smíchy po zemi, kudrnáč stál, a s neutrálním výrazem mě sledoval.
