Nečekané Vánoce 2 || Loki ff

2.12. Sen... nebo ne?

Dalšího rána mi do obličeje zářilo ostré sluneční světlo, které procházelo skrz okno, a tak jsem se líně převalila na druhý bok, abych mohla pokračovat ve sladkém spánku. Okamžitě jsem ale otevřela oči, protože mi došlo, že doma mi do obličeje po ránu nesvítí. Nacházela jsem se... někde. Někde, kde jsem to nepoznávala a kde to rozhodně nebylo u mě doma. Vylezla jsem opatrně z postele a pomalu šla prozkoumat to neznámé místo. V tom mi to došlo: byl to jen sen, a jestliže to byl jen sen, znamenalo to jediné— můžu ho ovládat. První na co jsem pomyslela, bylo vyčarovat si ve snu Lokiho. Jenže nikde nikdo. Otevřela jsem dveře od pokoje, abych vyšla ven.

Tam stál on.

Zůstala jsem stát jako přimražená, ve snech jsem ho vídala často, ale tentokrát to bylo jiné. On stál taky překvapeně na místě, protože chtěl zrovna vejít do místnosti. Napřáhla jsem k jeho obličeji ruku. Nepromluvil, jen tam stál tak královsky jako vždy a sledoval opatrně každý můj pohyb. Dotkla jsem se opatrně jeho tváře, jako by se měl po mém dotyku rozplynout. Srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem jak mi v hrudníku buší čím dál tím rychleji, když v tom mi dal Loki ruce pomalu na tváře a přitáhl si mě k sobě. Políbil mě, jako by na tom závisel náš život. Všechny emoce, které v nás byly, se tím polibkem uvolnily.

V tu chvíli mi došlo jedno: tohle rozhodně nebyl sen. Jenže ten zbytek byl problém mého budoucího já, protože to jediné, co mě zajímalo byl on. Podlomila se mi kolena, ale Loki mě rychle chytil. Zvedl si mě a já mu omotala nohy okolo pasu. Přešel se mnou pomalu do postele, na kterou mě položil a lehl si na mě. V polibcích jsme nepřestávali. Celé mé tělo bylo v jednom ohni a Loki na chvíli polibek přerušil. Podíval se mi zhluboka do očí.

„Ani nevíš jak jsem žárlil, když jsi byla s tím chlapem," zašeptal mi na rtech.

Pousmála se. Během chvilky jsem se culila a byla šťastná jako měsíček na hnoji.

„Myslíš Radka? Ty jsi mě sledoval?" zeptala jsem se s nemizícím úsměvem.

„Vždycky," zašeptal a zase mě políbil.

Tohle bych mohla dělat donekonečna. Znova a znova. Na světě totiž v tu chvíli nebylo nic jiného než on a já. Jen my. Jenže tady můj šťastný příběh skončil, protože někdo ťukal na dveře. Loki se odtrhl a naštvaně zavrčel.

„Em, vypadá to, že tady končíme," řekl zcela upřímně. „Brzy se totiž vzbudíš a budeš myslet, že tohle byl sen, protože vy Midgarďané si věci z těch vašich snů pomalu nepamatujete," řekl a hladil mě po tváři.

***

„Emmo!" budila mě Amanda.

„Hmm?" zamručela jsem z polospánku.

„Už zase jsi mluvila ze spaní," okomentovala Amanda ustaraně. Otevřela jsem oči a setkala se s jejím ustaraným výrazem.

„Protože jsem ztratila svou spřízněnou duši!" řekla jsem melodramaticky.

Ona na mě bez změny ve tváři zírala. Rozesmála jsem se.

„Am, jsem v pohodě, jen se mi zase zdá o Lokim," uklidnila jsem jí.

„Tak promiň, že o tebe mám starost! Loni to bylo to samý! Bude to takhle každý Vánoce, co budeš bez něj?" zeptala se zoufale.

Jen jsem na ní koukala. Pokrčila jsem rameny, protože jsem nevěděla co jí na to odpovědět. Jak jsem měla vědět co bude příští rok? V této nepředvídatelné době je možné i nemožné a já naivně doufala, že se stane nemožné a přijde Loki.

Dneska poněkud kratší kapitola, ale já se polepšim, slibuju. Moc vám děkuju za tak pozitivní ohlasy, straašně jste mi chyběli, neumíte si představit jak moc. Včera jste mi taky asi rozbili Wattpad, protože se mi to nechtělo synchronizovat a furt to blblo. Telefon není zvyklý na tolik oznámení, hehe, ale už je to spravený!<3 Taky vítám všechny nováčky, ahoj, já jsem Karolína a snad vás bude mé psaní bavit. Tak se zase mějte!
Káája<3