Nečekané Vánoce 2 || Loki ff

3.12. Abcdefu

Dalšího dne jsem měla v ruce své ranní kakao, které jsem nepřítomně míchala a koukala na fotku s Lokim. V hlavě se mi přehrával můj dnešní sen.

„Přijdu."

Ty sny jsem měla každou zpropadenou noc a už minulý rok jsem to nedávala. Nevěděla jsem, že se mi další rok v prosinci vrátí.

„Jsi krásná."

Nejhorší bylo, že jsem nad nimi nedokázala přestat přemýšlet. K tomu jakoby byly všechny ty sny v takovém zlatém oparu. Jako—

Max mě najednou štípl do ruky a já sebou trhla.

„Co je?!" vyjela jsem na něj.

„Klid, ségra, jen jsem na tebe mluvil a ty jsi úplně ale úplně mimo," zasmál se.

„Promiň," omluvila jsem se, ale stejně byla duchem mimo a dívala se na fotku. On se podíval, kam jsem se dívala a věnoval mi chápavý pohled.

„To kvůli němu?" zeptal se šeptem.

Ne. Představ si, že to je kvůli tomu, že je moje kakao už studený... i když to by tomu mohlo přidat.

„Jen se mi vrátily ty sny," řekla jsem zoufale.

„Na to mám jasný řešení," zdvihl ukazováček, jakoby měl brilantní nápad. Kdybychom byli v kresleném seriálu, nad hlavou by mu blikla žárovka. „Nebudeš spát a tak se ti nebudou moct zdát noční můry," řekl svůj bravurní nápad.

Já jen protočila oči a šla si přihřát kakao do mikrovlnky.

„No tak! To byla jenom sranda!" zasmál se.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, zatímco jsem stála zády k němu, abych se uklidnila a čekala jsem na ohřátí kakaa.

„Děláš pokroky. Sundala jsi plakáty, na Marvelovky zvládáš koukat bez pláče... až na Tonyho smrt... a jediné tvoje kritické období je na Vánoce," řekl s úsměvem a dal mi ruku okolo ramen.

Společně jsme sledovali jak se kakao v mikrovlnce točí a ohřívá se.

„To jsem nevěděla, že teď děláš i psychologa," okomentovala jsem otráveně.

„Pro tebe cokoli," mrkl na mě s úsměvem. Byl mezi námi další moment ticha, ve kterém jsem trošku uvolnila svůj postoj a povolila se jeho objetí.

„Myslíš, že mi navždy znechutil Vánoce?" zeptala jsem se smutně.

„Ne," řekl bez zaváhání.

Než jsem stihla cokoli dalšího říct, mikrovlnka dokončila svou práci a já si vzala své pitíčko. Sedla jsem si s ním do křesla a pomalu upíjela.

„Nejsem krásná."

„Pro mě jsi ta nejkrásnější a nejmilejší pozemšťanka ze všech."

„Protože znáš jenom mě."

„Taky znám Amandu," zasmál se společně se mnou.

Ach, ten jeho smích. To nejkrásnější, co jsem kdy mohla slyšet, tak opravdové a neuvěřitelné v jednu a tu samou chvíli. Zamrkala jsem, když jsem si uvědomila, že něco musím začít dělat, protože tady nebudu sedět jako minulý rok. Minulý rok jsem měla podobné sny a tentokrát to už nedovolím, nedovolím, aby se o mě všichni strachovali a poučovali mě. Tenhle rok bude jiný, já se z toho dostanu, nebudu se utápět ve smutku kvůli nějakým čtyřiadvaceti dnům, které ani nebyly tak výjimečné.

„Maxi jdeme něco dělat, cokoli," vstala jsem z křesla.

Max se zasmál a došel ke mně.

„Ty se nejdřív posaď," posadil mě zpátky do křesla. „Dopij si v klidu to kakao, víš jak seš nevrlá, když nedopiješ kakao. Samozřejmě, že někam jdeme, dneska je rozsvícení stromečku," usmál se.