Labyrint lásky

Bezpečný přístav

Z ničeho nic se městem rozlehli hlasité výbuchy. Vyskočila jsem na nohy a vyběhla z vrtulníku. ,,Odpalují Zlosyn!" Vykřikla jsem, všichni na mě zaraženě koukali a já dodala. ,,Je tam Thomas!" Všichni hned začali fungovat, naskočila jsem na plošinu a Jorge s vrtulníkem vzlétnul. ,,Myslíte, že ho najdeme?" Zeptal se Vince znepokojeně. ,,Najdeme!" Sykla Brenda. Jorge s vrtulníkem doletěl až na vrchol budovy. Byla to jediná přístupová cesta, jak se dostat dovnitř. Vyletěli jsme do výšky střechy a Jorge od kniplu vykřikl. ,,Myslím že ho mám!" Všichni jsme se mu podívali přes ramena a Brenda řekla. ,,Je to on. Spustím poklop!" Přeběhli jsme na konec vrtulníku, Jorge se otočil poklopem k Thomasovi a Tereze, která tam byla s ním. Všude byl oheň a budovy kolem se hroutili pod neustálou palbou Lorencových lidí. Brenda spustila poklop a já s Vincem jsme se zajistili navijáky. Připnuli jsme si skoby k opaskům a vyšli na úplný kraj otevřeného poklopu. Natahovali jsme ruce, ale byli jsme moc daleko. ,,Thomasi!" Křičel Vince, Tereza musela Thomase podpírat, on se jednou rukou držel za břicho a každý krok mu činil obtíže. Od Jorgeho jsem slyšela jak mu pípají všechny kontrolky a věděla jsem, že už se blíž nedostaneme. Thomas i Tereza se dostali na okraj střechy, ale to těžší bylo dostat je do vrtulníku. ,,Podej mi ruku Thomasi!" Křičel Vince a natahoval se jak jen to šlo. ,,Jste daleko!" Křikla Tereza. ,,Skoč!" Vykřikla jsem na Thomase. Vrtulník se pohyboval a pravděpodobnost, že by se Thomas trefil byla malá, asi by se ani tolik neodrazil. Vince byl půlkou těla mimo poklop a už se skoro dotýkal Thomasové ruky. Jenomže pak se Thomasovi podlomila kolena a zase se pustili. Thomas znovu natáhl ruku. Ozval se obrovský výbuch. Budova vedle se začala hroutit. ,,O něj už nepřijdu!" Sykla jsem a vyskočila na střechu budovy. ,,Kat co blbneš?" Štěkl Vince, stála jsem vedle Terezy a řekla. ,,Hodíme ho tam!" Tereza kývla obě jsme vzali Thomase a vší silou ho hodili na poklop. Vince a Minho Thomase vytáhli do bezpečí. Ozvala se druhá rána a budova se zhroutila. Padla přímo na Zlosyn. Střecha se otřásla a i já a Tereza jsme spadli na kolena. Podala jsem Tereze ruku a řekla. ,,Chyť se!" Tereza ji chytila a v ten moment se střecha pod námi propadla. Naviják začal prokluzovat a Tereza na mi řekla. ,,Mrzí mě to. Ale teď mě musíš pustit." Vykulila jsem oči a zakřičela. ,,Nemůžu!" Tereza se pousmála a vyškubla se mi. ,,NE!" Zakřičela jsem a marně za ní natahovala ruku. Podívala jsem se do vrtulníku a viděla jak Thomasovi zase tečou slzy. Celá budova se zhroutila v troskách k zemi. Vince mě vytáhl zpět do vrtulníku a všichni jsme odlétali daleko od města. Thomase hned začali ošetřovat a já si šla sednout za Jorgem a pozorovat z oken okolí.  

Dostali jsme se do bezpečného přístavu. Místa kde jsem si tak moc přála být. Aris a Minho mi pomohli vykopat hrob a uložit do něj Newtovo tělo. Vybrala jsem místo, které by se Newtovi líbilo nejvíc. Na kraji lesa, zasadila jsem tam bílé růže, abych to místo vždycky našla. Vince mi vyrobil nádherný kámen s nápisem. -Šťastnej chlap. Newt- Pohřbili jsme Newta a já za ním chodila každý den. Asi po třech dnech se probral i Thomas a vyšel z ošetřovny. Přišel za námi k velkému ohništi, všichni jsme se kolem něj sešli a Minho ho objal. Večer se konal velké projev a přivítání. Vince měl hlavní slovo. ,,Ušli jsme dlouhou cestu, kvůli tomuhle místu obětovalo mnoho lidí příliš. Své přátele, svou rodinu. Tak na ty kdo tu nemůžou být a na přátele o něž jsme přišli!" Řekl Vince a pozdvihl svůj hrnek k nebi. Všichni jsme pozvedli svoje hrníčky a Vince pokračoval. ,,Tohle místo je pro nás, pro nás všechny. Ale tohle, tohle je pro ně. A až budete chtít, přijďte sem, nalézt klid v duši." Řekl Vince a ukázal na velký kámen za ním, zabodl nůž do dřeva a zakřičel. ,,Vítejte v bezpečném přístavu!" Všichni jsme začali tleskat a oslavovat. Přišel ke mě Minho a řekl. ,,Kat, nechceš mu zazpívat?" Pousmála jsem se a zhluboka se nadechla. Začala jsem zpívat tu stejnou písničku, co jsem zpívala Newtovi na placu. Newt byl vůbec první kdo ji slyšel. Stála jsem u ohniště a všichni mě poslouchali. Všichni se nechali unášet vírem hudby a já doufala, že to slyší i Newt. Pomalu se všichni rozešli a moje kroky vedli ke keříku bílých růží. Sedla jsem si vedle kamene řekla. ,,Svět není fér, ale stačilo by pět minut navíc." Podívala jsem se na růže. ,,Nestihla jsem ti ten šátek ani vrátit." Vydechla jsem a začaly mi téct slzy. ,,Ani netuším jestli jsi to tom šátku vůbec věděl." Řekla jsem a začala nahlas vzlykat. Nemohla jsem zastavit slzy, měla jsem rozdrcené srdce na kousíčky. Najednou jsem ucítila lehké pohlazení na hlavě a po zádech mi přejel mráz. Zvedla jsem hlavu, ale byla jsem sama. ,,Newtie." Vydechla jsem a usmála se.

Newtův dopis: 

Drahý Thomasi, to je první dopis co píšu. Aspoň co si vzpomínám, samozřejmě nevím jestli jsem nějakej napsal před labyrintem, ale i kdyby nebyl první, je nejspíš můj poslední. Chci abys věděl, že se nebojím. Rozhodně ne smrti, spíš zapomínání. Děsí mě to, že kvůli tomu viru ztratím sám sebe. A tak si každou noc nahlas opakuju jejich jména. Alby, Winston, Chuck opakuju si je pořád dokola jako modlitbu a všechno se mi vrací. Maličkosti jak slunce ozařuje plac, těsně před tím než zapadne za zdi. Vzpomínám na chuť Fryovi šlichty, nikdy bych neřekl, že mi bude tak chybět. Ani nevíš jak mi Kat pomáhá. Mrzí mě, že si ji nepamatuju před labyrintem. A vzpomínám na tebe, jak si k nám vyjel v kleci. Vyděšenej bažant co si nepamatuje svý jméno, ale když si utek do labyrintu věděl jsem že za tebou půjdu kamkoliv. A šel jsem, my všichni. Kdybych to všechno mohl udělat znovu, udělal bych to a nic bych nezměnil a doufám, že ty když se ohlídneš zpátky na ty roky, bys řekl to samý. Teď je budoucnost ve tvejch rukách Tommy a vím, že uděláš to co je správný, jako vždycky. Starej se za mě o všechny a nezapomeň na sebe. Zasloužíš si být šťastný. Prosím dohlídni na Kat ať ji nevyhasne ten plamen v očích, co jsem tolik miloval.
Děkuju že jsi byl můj přítel.
Sbohem kamaráde. Newt

Loučení je těžké a já se zase loučím s již čtvrtým příběhem. Tento patří k mým nejoblíbenějším a i nejdojemnějším. Psaní posledních kapitol bylo dost náročné a padlo spoustu kapesníků. Snad jste si to užili a trochu vás to dojalo. 

Děkuji za podporu jste zlatíčka!