Fyn, dívka číslo 666 - Dokonalý stroj na smrt

VENTILAČNÍ ŠACHTOU TAM A ZPĚT

Poslední metry ke dveřím od Paulova pokoje, jsme téměř běželi. Nemohli jsme se dočkat, až nám Alex vše popíše. Celá operace přitom trvala polovinu času, který jsme si na ni připravili. Buď jsme špatně plánovali, nebo je Alex lepší, než jsme věřili.

Vpadli jsme dovnitř a ještě celí zadýchaní se začali dožadovat od Alexe, našeho hrdiny, popisu celé akce. Alex seděl na podlaze, kolem sebe měl rozmístěný úlovek a spokojeně se usmíval.

„No tak už to vysyp, nenapínej nás tolik!" prosil ho Paul, div že nepadl na kolena a nesepjal ruce. „Málem jsem se ukousal nudou, když jsem pod tím ventilem hlídkoval. A Fyn musela vymyslet povídačku pro pana Shaeckela, aby ho zabavila. Tak povídej!"

Alex poposedl na svém místě a zhluboka se nadechl, načež začal vyprávět: „Vlezl jsem do té šachty a zavřel ji za sebou. To jste tam ještě byli. Jakmile jsem se tam zavřel, tak na mě padl takový divný pocit. Nebyla to přímo klaustrofobie, protože uzavřené prostory mi nikdy nevadily, ale cítil jsem se tak nějak stísněně, jako bych tam neměl co dělat.

Snažil jsem se ze sebe ten pocit setřást, ale moc to nešlo, tak jsem si řekl, že čím dřív se dostanu k panu Shaeckelovi do nářaďovny a ven, tím rychleji se toho pocitu zbavím. Musel jsem mít ale pořád na paměti, že nesmím dělat hluk, jinak by si mě někdo mohl všimnout a to by byl velký průšvih. Tak jsem se začal rychle, ale poměrně tiše plazit směrem k našemu cíli a přitom si celou dobu opakoval, že musím být rychlý, ale tichý. Jako správný zabiják. Tahle pidi mantra mě uklidňovala. Po dlouhé době jsem si zase říkal, že mě tady naučili věci, které se mi vážně budou hodit do normálního života."

„Takže když zabalíš kariéru vraha, staneš se profesionálním zlodějem?" Skočil mu do řeči Paul a vydal ze sebe smích, který zněl jako oslí zahýkání.

Alex ho zpražil pohledem a já ho praštila do ramene, až zanadával a začal si bolavé místo třít dlaní.

„Prosím pokračuj," vybídla jsem Alexe, ten se přestal mračit a nasadil zpět výraz vypravěče.

„No, nakonec jsem se neplazil šachtou příliš dlouho. Najednou byl prostě konec. Nezačal jsem ale oddělávat víko hned, protože jsem nevěděl, jestli tam Shaeckel není. Chvíli jsem tam prostě jen ležel a čekal. Poslouchal jsem, jestli nezaslechnu z místnosti nějaký zvuk. Byl jsem tak ticho, že bych slyšel toho chlapa i dýchat. A když jsem si byl jistý, že doopravdy nic neslyším, tak jsem odstranil poklop a vyklouzl ven. Nemusel jsem ani dopadat z velké výšky, protože hned pod ventilačkou stál stůl. O to tišší jsem byl. Zavřel jsem zase za sebou, kdyby náhodou a chvíli jsem se jen rozhlížel. Přišlo mi nebezpečné začít hnedka věci přeskládávat neorganizovaným hledáním. Tak jsem tam jen stál a díval se kolem sebe, jaké nástroje si budu brát s sebou. Ten batoh, co jsme vybrali, byl nakonec fakt akorát velký.

Zrovna jsem si dával první věci do tašky, když v zámku zarachotil klíč. V ten moment jsem si vážně myslel, že je to můj konec a začínal jsem vidět andělíčky. Zapadl jsem za velkou krabici s harampádím a doufal, skoro se modlil, aby mě tam ten, kdo vcházel dovnitř, neobjevil." Alex udělal dramatickou pauzu a Paul, sedící vedle mě, si div neukousal všechny prsty, jak byl nervózní.

„Kdo vešel?" zeptala jsem se. Byla jsem sama zvědavá, protože jaký měl Shaeckel vlastně důvod řvát na tu holku?

„Neviděl jsem mu do obličeje. Vadila mi tam další krabice. Ale rozhodně to nebyl pan Shaeckel. Měl vojenské boty, v těch on nechodí. Nevím, kdo to byl, ani co tam chtěl. Protože jen nakouknul a hned za sebou zase zavřel a zamknul. Myslel jsem si, že do toho kumbálu může jen Shaeckel, ale tenhle neznámý měl klíče. Celý to bylo podivný. Byl jsem ale rád, že odešel tak rychle, protože jsem se mohl vrátit k našemu plánu. Rychle jsem sbalil, co jsem předpokládal, že bude důležité nebo užitečné a opatrně se vrátil do šachty. Dvířka jsem zase pečlivě zašrouboval.

Plazit se zpátky s batohem plným železa na zádech by nebylo lehké ani v případě, kdyby mi bylo jedno, jak velký hluk budu dělat. Zkusil jsem pár metrů popolézt, ale pořád se mi to ze zad svažovalo na stranu a bylo jen otázkou času, kdy to narazí do některé ze stěn a udělá to vyrvál. Tak jsem se pomalu a opatrně přetočil na záda, batoh si položil na prsa, objal ho pevně pažemi a začal se pomalu sunout po zádech. Nešlo to tak rychle, jak jsem chtěl a taky jsem neviděl, kam vlastně lezu, ale měl jsem jistotu, že nářadí nevypadá a neupoutá pozornost.

Určitě bych minul náš výlez, kdybych neslyšel Paula, jak šíleně kašle – s tím by sis měl zajít rozhodně na ošetřovnu, mimochodem. No a tím to vlastně skončilo. Poslal jsem k Paulovi nejprve lup a potom sebe. A pak jsme se jen dostali sem a Paul tě šel hledat."

Paul se zase usmíval od ucha k uchu, jak to uměl jen on. Celá ta historka ho naprosto uchvátila. Původně to chtěl být on, kdo podnikne celou tu krádež, ale s jeho rameny by se mu v šachtách pohybovalo jen velice těžce. Musel tak ustoupit a nechat místo Alexovi, který byl podstatně menší, šlachovitější a hbitější. Já byla z obliga hned na začátku. Shodli jsme se, že to nemůžu být zase já, kdo zmizí z očí všem dospělým. To by padlo podezření jistě hned na mě a mé přátele. Takhle, když mě pan Shaeckel viděl a mluvil se mnou i s Paulem, nemohlo nikoho napadnout, že by ve ztrátě nářadí mohla mít prsty naše trojice. Snad.

„Skvělá práce, Alexi," pochválila jsem svého kamaráda. „Myslím, že jsi byl naší nejlepší volbou."

„A taky jedinou, Fyn. Na to nezapomínej. Ale teď mi musíte vy vysvětlit, jak to Paul myslel s tím vymýšlením historky pro pana Shaeckela. Co jsi mu napovídala?"

Vypověděla jsem oběma vše, co se stalo od chvíle, kdy Alex zmizel ve větrací šachtě. Jak jsem šla pana Shaeckela hledat, jak jsem ho našla, když řval na to malou prvačku a jak jsem si vymyslela příběh s ucpaným záchodem. Paul se uchichtával a nadšeně si mnul dlaně, ale Alex jeho nadšení nesdílel. Ve tváři měl zadumaný výraz a já byla ráda, že přemýšlel nad tím, nad čím jsem v rohu vědomí myslela i já.

„Proč na tu holku ale křičel?" vyslovil Alex mou myšlenku nahlas. „Že by s tím mohl mít něco společného ten, kdo vešel do dílny, když jsem se schovával za těmi krabicemi?"

„Taky mě to napadlo. Původně jsem si myslela, že bych tu holku zkusila najít a zeptala se jí na to sama. Bez toho všeho řevu a výhružek, ale..."

„Ale když ona sama řekla, že to na ni musel někdo nastražit a odejít z místa činu, tak nám asi moc nepomůže. A pokud byla vážně uplakaná, jak jsi říkala, tak věřím tomu, že říkala pravdu. Prváci ještě neumí takhle přehrávat a přitom lhát, jako když tiskne. Ona vážně nevěděla, kdo za tím mohl být."

„Přesně."

„No, ale řekl bych, že to můžeme začít řešit třeba někdy jindy," vložil se do toho Paul, „protože teď, pokud by vám to nevadilo, bych docela rád začal stavit ten domek na stromě. Protože kvůli tomu jsme tohle celé přece podnikali. Tak si vezměte každý jeden batoh, dejte tam, co můžete, aby to nevypadalo podezřele, a jdeme ven. Když zatáhneme oběd, což říkám velice nerad, tak můžeme mít do večera nepozorovaně alespoň základní desku hotovou."

A měl pravdu. Volno se pomalu krátilo a na vyřešení záhady jsme mohli pracovat i během školního roku. Domek jsme ale mohli postavit jen teď. A tak jak Paul řekl, tak jsme také udělali.

Sbalili jsme batohy a jeden po druhém,v přesně naplánovaných intervalech, opustili Paulův pokoj a zamířili venna travnatou pláň a směrem k lesu.