Fyn, dívka číslo 666 - Dokonalý stroj na smrt

JE TOHLE ŽIVOT?

"Víš, Fyn, vždycky jsem v tebe věřil. Když jsem tě poprvé uviděl, jak jsi byla malá a zmatená a nevěděla, co s tebou bude, cítil jsem potřebu se o tebe postarat. Něco mě k tobě táhlo. Byl to silný pocit, nikdy předtím jsem ho nezažil. Takový ten pocit, že tě musím ochránit, ať se děje co se děje. Ale ty jsi nakonec ochranu nepotřebovala. Byl jsem to já, kdo potřeboval zachránit a této role ses zhostila sama, bez jakýchkoli pobídek. Bylo to pro tebe tak přirozené, objevit se v momentě, kdy tě někdo potřeboval nejvíc. Vždy jsi tu byla pro slabší a snažila se pomoct těm, kteří byli v úzkých. To jsem na tobě obdivoval. To na tobě obdivoval každý. I ti, kteří tě nenáviděli. Věřil jsem, že tu pro mě vždy budeš, a vždy mi pomůžeš. Že mě nenecháš klesnout až na samé dno. Ale zklamala jsi..." Zvedla jsem k němu oči. Díval se na mě s takovou bolestí, že jsem toužila uhnout pohledem. Ale jeho oči mě přikovaly do země a já se nemohla pohnout. Ani jeden jediný sval v mém těle nefungoval. 

"Já..." chtěla jsem se omluvit. Cítila jsem, že musím. 

"Nechala jsi mě tam. Nechala jsi mě umřít!" Jeho mrtvolně studená ruka mě sevřela kolem zápěstí a uvolnila mě z náhlého transu. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl pevný. 

"Nechala jsi mě tam chcípnout! A jako by toho nebylo málo, ani Doylové jsi nedokázala pomoct! Co jsi to za člověka?! Co to z tebe udělali? Proč jsi taková? Co chceš? Proč všechny kolem sebe jen vysáváš! Já jsem neměl zemřít! Zemřít jsi měla ty!"

*****

S trhnutím jsem se posadila a začala lapat po dechu. Přikrývka mi sklouzla z ramena a já se chytila za vzdouvající se hrudník. Musela jsem si připomenout, že musím dýchat zhluboka. Nádech nosem, výdech pusou, nádech nosem, výdech pusou. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych dostala ten výjev z hlavy. Výjev Scotta, který mi říkal ty hrozné věci. 

Já jsem neměl zemřít! Zemřít jsi měla ty! 

Proč se mi to pořád vracelo? Proč se mi Scott zjevoval v nočních můrách? A proč byla sakra tak skutečné! Proč kolem mě lidé umírali? 

Zprvu jsem si říkala, že to není mnou. Vždyť tahle škola je plná vrahů, po zuby ozbrojených, který se každý den učí, jak co nejlépe ukončit něčí život, jak být nemilosrdní. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, a čím častěji jsem kolem sebe zaslechla šepot ostatních, kteří o mně mluvili, jako o nositelce smrti, tím víc mi lezlo pod kůži uvědomění, že se mnou něco nebude v pořádku. 

Už jsem dýchala zase normálně, tep se mi ustálil, a tak jsem sundala dlaň z hrudníku a projela si prsty vlasy. Častokrát jsem si říkala, jaký by byl asi můj život, kdybych byla normální puberťačka. Úplně normální holka, která řeší obyčejné věci, jako co si vezme na sebe, až půjde do školy, co si vezme s sebou za svačinu, ke komu si sedne na obědě a jak pozve svůj crush na zmrzlinu. Místo toho jsem se každé ráno vzbudila brzy, oblékla se do těsné uniformy, svázala si vlasy do pevného copu a v určený čas opustila svůj pokoj, přidala se k desítkám a desítkám podobných robotů, jakým jsem byla i já, abychom se pak všichni seřadili podle ročníku na nádvoří, vyslechli si další "motivační proslov" o našem budoucím poslání, podívali se na tu zatracenou tabuli sváru a nenávisti  a následně se odebrali na snídani. A pak už jen trénink, oběd, škola, trénink, pak večeře, a když jste měli (ne)štěstí, tak ještě jeden trénink navrch. Pak umřít v posteli a druhý den to celé znovu. 

Byl tohle život? Nebo co to bylo? Čeho jsem byla vlastně součástí? Kromě spletité sítě škol cvičící malé děti v nájemné bezpáteřní vrahouny, kteří si neváží lidského života. Kromě pavučiny, která propojuje celý svět, celé nelítostné podzemí, se všemi padouchy, ale i nevinnými lidmi, kteří se stanou obětí, protože když se kácí strom, létají občas třísky. Ne, tohle mi jako život doopravdy nepřipadalo. A moc jsem toužila, aby už tohle všechno skončilo a já mohla vyjít ze dveří, jako svobodný člověk. Jenže jakkoli nás ujišťovali, že se náš život po absolvování Institutu změní a budeme bohatí a úspěšní a svobodní, věděla jsem, že budeme přesný opak. Jasný. Lidský život je drahý. Peněz budeme mít dost, úspěšní budeme podle toho, kolik cílů budeme schopni zneškodnit, ale svobodní? Byla bych blázen, kdybych tomu věřila. Nic jako slovo svoboda v našem slovníku nebylo. Staneme se otroky systému, který je mnohem větší, než my. Mnohem větší než si dokážeme představit. Z téhle rybářské sítě se nevymotáme, i kdybychom byli sebemenší rybkou v tomhle vražedném moři. 

Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem deset minut. Povzdechla jsem si, spustila nohy na podlahu a došourala se ke skříni. Tohle byla každodenní rutina, ale oblečení jsem si vyprala předchozí den, takže bylo vše pevné a musela jsem se do některých kousků soukat. Když jsem zavazovala tkaničku na druhé noze, ozval se na chodbě signál. Všichni ven na shromáždění. Napřímila jsem se, zapnula zip u krku, odhodila cop na záda a otevřela dveře. Na dnešní shromáždění jsem se doopravdy netěšila.