Fyn, dívka číslo 666 - Dokonalý stroj na smrt

SOFISTIKOVANĚ

Nový rok začal. Každé ráno brzký budíček, který nás vytáhl z teplých postelí. Nástup před hlavní budovou Institutu, pohled na tabuli svobody a utrpení, snídaně a hodiny a hodiny studia a tréninku. S Igorem jsem se první týden téměř nepotkala. Pokaždé, když jsem ho zahlédla, kráčel v Hopkinsově stínu. Čím dál víc jsem byla přesvědčená, že má domněnka byla pravdivá. Igor proti Hopkinsovi něco plánuje. A já budu součástí toho plánu. Ať Igor chce, nebo ne.

S Alexem a Paulem jsme chodili opět všude spolu. Jeden od druhého jsme se nehnuli. V počtu byla síla a v našem případě šlo o sílu, na kterou si jen tak někdo netroufnul. Naše skupinka byla pověstná tím, že jsme mezi sebou úzce propojeni, známe své bojové taktiky a jsme schopni pracovat jako jeden muž, pokud proti nám stojí společný nepřítel. 

Rozdělili jsme se pouze když se šlo spát a poté na některé hodiny. Já chodila na pokročilejší francouzštinu a čínštinu, zatímco Paul s Alexem se dostali do lepší skupiny na ruštinu. Trochu jsem jim to záviděla. Vlastně dost. Ale z nějakého důvodu mi ruština nešla tolik, jak bych si bývala přála. Kluci mě ale z hodin jazyků vyzvedávali a tak se naše skupinka pohybovala jako jeden muž dlouhými a nehostinnými chodbami našeho vězení. 

Ale nehody se stávají i těm nejlépe připraveným. Někdy se stane, že Vám spolužák omylem podkopne nohy, zatímco odnášíte vyučujícímu vypracované zadání, a jak padáte na zem, nedopatřením Vám přistane pata jiného spolužáka na nos. Nehody se stávají. Jak už jsem řekla. A jedna taková nehoda se stala mně během hodiny francouzštiny. Samozřejmě, že ani jeden z mých kolegů za to nemohl, neudělal to schválně a můj zlomený nos je hrozně mrzel. K mému štěstí a jejich smůle, se ale zlomený nos nijak nevylučuje s většinou aktivit, které se zahrnují do bodování studentů. Takže půl hodinka na ošetřovně a mohla jsem směle vyrazit sbírat další body na mé cestě za svobodnějším životem. 

Brzy se ale tyto malé nehody začaly stávat příliš často, aby se jako nehody daly počítat. Ani ne měsíc po začátku ročníku už jsme s Alexem a Paulem měli na svém společném účtu víc návštěv ošetřovny, než prstů na rukou. Jednalo se o drobnosti, jako byl můj nos, Paulův prst, který jeden nešťastník - zcela omylem - zavřel do dveří od laboratorní skříně a Alexovi ohořelé vlasy. Přesto se nám situace, ve kterých jsme se nedobrovolně ocitali, přestávaly líbit čím dál tím víc. 

Když se Paul vrátil z ošetřovny s rukou v šátku poté, co ho jeden starší hromotluk sundal v jídelně, jsme si řekli, že takhle to dál nejde.

Seděli jsme u Paula na posteli, každý v  ruce papír a tužku, a dávali jsme dohromady své možnosti. 

"Vrhací nůž?"

"Ne, to je moc okatý."

"Tazer?"

"Chtějí tě snad znásilnit?"

"Banánová slupka, co před ně hodíme, až poběží na chodbě?" 

Zvedli jsme k Paulovi oči. "Jako fakt?"

"No co? To by vypadalo rozhodně jako nehoda. Každý s sebou může přeci nosit slupku od banánu, který právě snědl."

"Na tom něco bude," zamyslel se nad touto možností Alex. "Akorát bychom museli mít banánů plnou tašku a pořád se jimi cpát."

"Další." Zavelela jsem. Chtělo to něco promyšlenějšího. "Pokud nenajdeme nic vhodnějšího, půjdeme s Paulovým nápadem a do měsíce se z nás stane šimpanz." 

Všichni jsme se ponořili zpět do svých myšlenek. Chvíli bylo slyšet jen naše dýchání. 

"Alexi? Jaká že jsou pravidla sebeobrany na pozemku školy?" V hlavě mi zablikala malá žárovečka.

"Je zakázáno někoho zabít. Proč?"

"To je vše?"

"To je vše." 

Na rtech mi pohrával malý úsměv. "Tak beru zpět, nic není zakázáno a vše je povoleno." 

Alexovi se blýsklo v očích. "Takže to rozjedeme, bejby?"

Kývla jsem. "Pořádně to rozjedeme." 

Paul vyskočil z postele a zvedla nezavázanou ruku do vzduchu: "Jo! Na nás si jen tak nepřijdou."

"Ale uděláme to sofistikovaně." Dodala jsem ještě. Nemělo cenu prolévat krev bezdůvodně. Byly jsme děti. Sice děti, které uměly bojovat a zabít, ale nebyly jsme krvežíznivé nestvůry. Ne vždy.