Fyn, dívka číslo 666 - Dokonalý stroj na smrt

VČEREJŠEK JE TEN TAM, ZÍTŘEK NÁM NENÍ ZNÁM, ALE DNEŠEK, TO JE DAR

Uběhly tři dny od naší "velké šachtové loupeže", jak jsme ji označili, a náš domeček na stromě se pomalu ale jistě začínal rýsovat. Nikdo nám nevěnoval víc pozornosti, než mouše kroužící kolem jejich hlav, pokud jsme se pravidelně objevovali na všech hlavních jídlech. 

Ze začátku byl vždycky jeden z nás na hlídce, zatímco zbylí dva jsme přelezli po našem stromu na druhou stranu plotu a nanosili jsme dostatečně silné větve, které jsme poté nařezali a opracovali tak, aby se daly použít pro stavbu podlahy a stěn našeho domku. Šlo nám to od ruky a během prvního dne jsme měli nanosenou a opracovanou pěknou řádku větví a postavenou podlahu. Fakt, že náš strom byl jeden z nejmohutnějších v téhle části pozemku akademie a měl hustou korunu protkanou tlustými větvemi které rostly poměrně vodorovně nám hodně ušetřili práci se stavbou, podporou a vyrovnáváním našich provizorních prken na podlahu domečku.

Druhý den jsme se vrhli na stavení stěn, k tomu jsme použili lýkový provaz a hřebíky s kladivem, které jsme si vypůjčili, i když bez dovolení, od pana Shaeckela.  Kdybychom se nemuseli hlásit na obědě, trvala by nám stavba podstatně kratší dobu, ale takhle jsme museli v jídelně strávit alespoň hodinu a pak se nepozorovaně a co největší oklikou dostat k našemu rozestavěnému domku. 

"Musím vám říct vážení, že jsme odvedli velký kus dobré práce." Prohlásil Paul poté, co s žuchnutím dosedl na podlahu domku. Všichni tři jsme seděli na zemi a opírali se o čerstvě postavené zdi.

"Je to skvělý dům," vydechla jsem, opřela se o lokty a pozorovala nesourodý prkenný strop, jehož kresba mě uklidňovala. 

"Scott by byl nadšený." Alex ta čtyři slova vyslovil tak tiše, že by neměla být téměř slyšet, ale přesto zarezonovala nejen celým domkem, ale i našimi těly. Ať jsme udělali cokoliv, mohlo to být hloupé a dětinské, nebo nebezpečné a naprosto geniální, vždy jsme u toho pomysleli na padlého přítele a parťáky. Pokaždé nás bodlo u srdce, když jsme si uvědomili, že on už se nám nikdy nevrátí. Nikdy neuvidíme, jak se bude šibalsky usmívat, jak mu bude cukat koutek, jak po každé provedené akci zavýskne a zaboxuje pěstmi ve vzduchu. Bolest se každým dnem zmenšovala, ale nemizela, nikdy nezmizí. A my jsme za to byli rádi. Zapomenout na někoho, za koho byste dali život, a kdo (v případě Paula) za Vás položil život, je nemožné. 

Paul se na Alexe podíval a oči se mu zaleskly. "Scott by odsud už nikdy nechtěl odejít. Pravidla nepravidla, nikdo by ho odsud nedostal. Možná je dobře, že tu není, vysloužil by si jen další trest za to, že neuposlechl příkaz."

"Počkej, jak jako Scott? Já jsem byla v poslouchání rozkazů mnohem horší, než on!" ozvala jsem se, abych si vzala zpět svůj prim, o který mě chtěl Paul právě obrat. "Nepamatuju si, že by se Scott zapletl do tolika průšvihů, jako já."

"No, víš, on tu byl dřív než ty," řekl Paul, "a ty už jsi ho poznala vcelku napraveného. Scottovi trvalo déle než tobě, aby si zvykl na to, jaký řád tady panuje. Byl to nespoutaný malý kluk, který nesnášel autority a odmítal se podvolit. O tom jsi nevěděla?" Zůstala jsem na Paula zírat s otevřenou pusou. Scotta jsem znala jako uličníka, který byl pro každou špatnost, ale když začalo jít do tuhého, snažil se mě odradit. O jeho začátcích v Institutu jsme se nikdy nebavili. Scottovo oblíbené rčení bylo: včerejšek je ten tam, zítřek nám není znám, ale dnešek, to je dar. O jeho minulosti jsem tak věděla jen velice málo. 

A chtěla jsem vědět víc. 

Podívala jsem se na Alexe a Paula, kteří mě se zájmem pozorovali. Možná se snažili odhadnout, co se mi honí hlavou.

"Jaký byl? Řeknete mi to?" Přeskakovala jsem pohledem od jednoho k druhému. Oba si vyměnili nejistý pohled. "No tak, když už s tím Paul začal. Vím, že to otevírá staré rány, ale já jsem Scotta znala jen takového, jaký byl poté, co se mě první den ujal. Chtěla bych ho znát i takového, jaký byl, když sem byl odveden. Prosím!"

A tak se Paul nadechl a začal: "Scotta přivezli asi týden po mně. Pamatuju si, že ho přivezli k večeru, tak jako skoro každého. Ten den jsem utíral podlahu u hlavního vchodu, protože jsem cestou z večeře zakopl a rozlil všude jogurt, který jsem si chtěl propašovat do pokoje. Bál jsem se jíst s ostatními, protože na mě divně koukali. Měl jsem velké porce a i tak jsem měl pořád hlad. Tak jsem si začal jídlo pašovat do pokoje, abych si toho nebral v jídelně tolik. No, ale upadl jsem, jogurt se všude rozlil a já za trest musel vytřít celou chodbu. A tehdy jsem Scotta viděl poprvé. 

Branou přijelo černé auto a ze zadních dveří vylezl nejdřív Pavlov, ten už tu nedělá, ale byl to takový obr, ten za sebou vytáhl malého chlapce, který se mu vzpouzel a za nimi se z auta vysoukal ještě Igor. Ten si držel na zápěstí kapesník nasáklý krví. Ten malý kluk, kterého vytáhli z auta spoutaného, sebou škubal a snažil se Pavlovovi vytrhnout. Kopal kolem sebe, mlátil svázanýma rukama ze strany na stranu, jen aby se osvobodil. Byl tak zuřivý a sálalo z něj tolik nezkrotné energie, že jsem dokázal jen stát ve dveřích a zírat na něj. Bezmezně jsem ho od té chvíle obdivoval. Igor se k němu tehdy přiblížil a opakoval mu, že mu nechce ublížit, že potřebuje, aby se uklidnil, a Scott se po něm ohnal zuby. Čelisti se mu sklaply jen kousek od Igorových prstů. Ten uskočil. Scott ho musel v autě pokousat, to proto si držel na zápěstí ten kapesník. Se Scottem jsme o tomhle nikdy nemluvili, ale trvalo dlouho, než se Igor ke Scottovi odvážil přiblížit. 

Nakonec Pavlov Scotta praštil přes zátylek a on omdlel. Jeho bezvládné tělo odnesl Pavlov k Hopkinsovi a poté do Scottova pokoje. Druhý den na shromáždění se Scott neukázal. Na snídani pak přišel s modrajícím okem. Neposlechl a byl potrestán. A každý den byl fialovější a fialovější. Byl jako puma v ZOO, která se odmítá vzdát své svobody. Neustále za ni bojoval. 

Když jsem se konečně odvážil se mu představit, odmítl mě. Odmítl mě několikrát. Až když jsem ho jednoho večera našel ležet zbitého na trávníku za školou a místo, abych ho odvedl na ošetřovnu, jsem ho vzal k sobě do pokoje a tam ho ošetřil, začal mi věřit a stal se mým kamarádem. 

Scott nevěřil lidem. Nedůvěřoval nikomu tady. Šíleně dlouho. Tvrdil, že mu tu nikdo nerozumí, že nikdo nechápe, že tu nechce být, nikoho nezajímá, co chce. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nikdo, kdo tu je, tu není z vlastní vůle, ale jeho odpověď byla vždy stejná. "Vy ale za svou svobodu nebojujete."

On bojoval  několik měsíců v kuse. A dozorčí s ním neměli slitování. Tebe nesnášeli ostatní studenti, ale Scott dostával nakládačku od dospělých chlapů, kteří ho nenáviděli už jen proto, že se na ně při pozoru řádně nepodíval. Scott trpěl několik měsíců, než mu došlo, že nemá cenu proti tomu bojovat. 

Poté, co skončil v nemocnici, ne na ošetřovně, ale v nemocnici, s těžkým úrazem hlavy, se vzdal. A když jsi přišla ty, viděl v tobě ten samý oheň, který byl v něm. A odmítal dopustit, abys trpěla tolik, jako on. Proto si tě vzal pod křídla a choval se skoro slušně. Doufal, že se chytíš jeho příkladu a nic se ti nestane. Ale jak už víme..."

"...tak se to úplně nepovedlo." Dokončil za Paula Alex a v domečku nastalo ticho. 

Z koutku očí mi stekly horké slzy. Moje srdce bolelo. S každým jeho úderem jsem myslela na Scotta. Jakého jsem ho znala. Jak se mi vždy snažil pomoct. Jak při mně vždy stál. Mnohokrát jsem ho považovala za sraba a teď, po tom, co mi Paul řekl, jsem se styděla za své uvažování. Scott shořel a nechtěl, abych následovala jeho příkladu. Byli jsme si podobní a právě proto se stal mým nejlepším přítelem. Dokud neodešel navždy.