Fyn, dívka číslo 666 - Dokonalý stroj na smrt

Pod taktovkou Vikinga

Země byla vlhká a voněla po zemině. Stébla trávy, která mě šimrala na tváři se vzdalovala a zase přibližovala a nad sebou jsem slyšela hřmotný hlas našeho nového trenéra, Mikaela Samuelssona.

"Devět, deset, deset, deset, jedenáct, deset..."

Svaly na pažích mě pálily už několik minut, ale on stále počítal a ne a ne se dobrat k číslu dvacet, které nám na začátku oznámil. Nikdo z nás neměl problém souhlasit s dvaceti kliky na konci dlouhého a únavného vytrvalostního tréninku. Dvacet kliků bylo nic. Ale dvacet kliků to bylo před asi třiceti kliky. Teď už jsme všichni mleli z posledního, ale každý jeden z nás se bál položit kolena a skončit.

Samuelssona jsme toho dne potkali poprvé. Když jsme dorazili na zadní travnatou plochu na trénink, a sháněli se po trenéru Lightovi, našli jsme jen muže u kterého nebylo pochyb, že má krev Vikinga. Vysoký, s širokými rameny, která zastiňovala slunce, světlými vlasy a stejně světlým plnovousem, který mu sahal téměř na prsa. 

Paul, který za několik málo měsíců povyskočil v kohoutku a dalších několik centimetrů, vedle něj vypadal, jako drobeček. A stejně jako my ostatní, na něj zůstal překvapeně zírat. Překvapivě to ale nebyl nikdo z mých přátel, kdo prolomil ticho. 

"Promiňte, ale kde je pan Light?" Natáliin hlas protrhl tichou bublinu a její vysoký hlas nás všechny probudil z transu. 

Samuelsson se na ni obrátil a narovnal se v zádech. Shlížel na ni ze své obří výšky a Natálie se pod jeho pohledem smrkávala každou vteřinu víc a víc. Až když uhnula pohledem, zvedl od ní oči a přelétl jimi přes nás všechny, jak jsme tam sáli v hloučku. 

"Mé jméno je Samuelsson. Byl jsem sem převelen ze sesterské instituce v severní Evropě. Nevím, kdo je pan Light a nezajímá mě to. Jsem tu, abych Vás připravil na to, co můj předchůdce zřejmě nezvládl. Nic víc vědět nepotřebujete."

Jeho hlas se nesl přes travnatou plochu a respekt, který v nás jeho vzhled a hlas vyvolaly, nás seřadil do řady. Nebylo pochyb, že zda nám Light mnohdy připadal krutý a nemilosrdný, tento muž z nás sedře kůži, dokud nebude spokojený s tím, co vidí. 

A tak jsme se dotýkali hrudníkem země a na pokrčených pažích se snažili zvednout do jejich natažení, abychom do trenérova počítání mohli pohyb zopakovat. Svaly nás pálily a třásly se únavou, v ramenou nám škubalo, hrudník nás bolel a někteří z nás už sípali po dechu. 

"Šest, sedm, sedm, sedm, pět, šest, šest, čtyři..." 

"Já...už...nemůžu..." vzlykala vedle mě holka, která se jmenovala Karolína a nikdy jsme se nebavily, ale taky se mě nikdy nepokusila zabít nebo zmrzačit. 

"Vydrž," snažila jsem se ji povzbudit, "třeba už to skončí."

"Devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, dva, dva..."

Začalo se mi zatmívat před očima. Karolína udělala ještě dva namáhavé kliky a při třetím ji ruce neudržely a ona dopadla tváří do trávy a zůstala ležet. Celé tělo se jí třáslo vyčerpáním. Během dalších několika kliků se začalo žuchání těl na trávník ozývat stále častěji. Opatrně jsem zvedla oči od země a rozhlédla se kolem sebe. Téměř polovina z nás se ještě držela na rukou, ale soudě podle toho, jak jsme všichni vypadali, už ne na dlouho. Samuelsson stál opodál, ohromné paže založené na prsou a se samolibým úsměvem na tváři. 

Vyhledala jsem pohledem Alexe. Byl na druhé straně skupiny. I on už vypadal značně unaveně, ale se zarputile zkrabaceným čelem dělal jeden klik za druhým. Samuelsson se na něj spokojeně díval a pokyvoval hlavou. 

Zjišťuje, kdo na tom jak je? Napadlo mě na moment. Proč to ale dělá ve formě kliků. Copak to, kolik je jedinec schopný odklikovat, nějak odráží to, na jaké je úrovni? 

"Šestnáct, šestnáct, patnáct, čtrnáct..."

Další spolužáci dopadli na břicho a těžce oddechovali. Už nás moc nezbývalo. 

"Osmnáct, devatenáct, DVACET!" Slovo záchrany. 

S posledním záchvěvem jsem se zvedla na ruce, složila jsem pod sebe nohy a zvedla se do stoje. A nebyla jsem jediná. I ostatní, kteří doklikovali až do konce, se začali zvedat přímo na nohy. Ty se nám sice třásly  nedrželi nás zcela pevně, ale byli jsme schopni stát. Chtěli jsme svému novému trenérovi ukázat, že ne všechny může zlomit. V tomto jsme byli od samého počátku jednotní. A přeci ne všichni vstali, jak jsem si po chvíli uvědomila. Alex se nepostavil. Alex ani nepřestal s kliky. Stále se na rukou zvedal a pokládal hruď na trávu. Naše hrdinské gesto nevnímal, mumlal si něco pod nosem a dělal jeden klik za druhým. Samuelsson, který se nejdřív usmíval, už jen bez výrazu hleděl na toho chlapce, který nepřestával s trýzněním, i když už byl u konce. I ostatní, ti kteří během celého procesu popadali na zem, začali zvedat tváře a dívat se na Alexe, který pracoval, jako stroj. Úsilí v jeho výrazu zmizelo a jeho tvář postrádala veškeré emoce. 

"Devět set devadesát devět... tisíc! Ha!" Zařval Alex a zvedl se do stoje, kde si začal vyklepávat ruce. 

"Tvé jméno?" Samuelsson byl ve tváři bílý, jako stěna. 

"Alexander Bielko." Alex stál zpříma, ruce se mu nepatrně třásly a opětoval Samuelssonův pohled. Viking přikývl a otočil se k nám zády.

"Trénink je u konce, uvidíme se tu zítra." A s těmito slovy odešel. Nechal nás tam stát a ležet, uprostřed zelené travnaté plochy, a zírat na Alexe, který se za ním škodolibě díval. 

"Alexi, co to..." zvedl ruku a zarazil tak má další slova. 

"Chtěl jsem mu jen ukázat, že nejsme nemožní. Klikovat mi nevadí, dělám to ze sportu po večerech, když nemůžu spát."

"To vysvětluje ty silné ruce." Paul se na něj zeširoka usmíval a plácal ho po rameni. 

"Díky, Alexi." Řeklo několik spolužáků, když kolem nás procházeli a pomalu se šinuli do hlavní budovy, aby načerpali energii na výuku. 

"Asi mi upadnou ruce," řekl Paul a začal s nimi třepat.

"Mně taky Paule," zareagovala jsem na jeho slova, "mně taky."

"Tak pojďme na oběd, budu vás krmit." Zasmál se Alex, vzal nás každého za paži a začal nás táhnout ze cvičiště pryč. 

"Nevím, co si myslel, ale nás si jen tak nepoddá, to se nebojte. Zítra už ho budeme mít přečteného." 

"Alexi, doufám, že nenavrhuješ to, co si myslím, že navrhuješ." Tmavovlasý kluk se mi podíval zpříma do očí a mrknul. 

"Přesně tak, Fyn. A Paul nám pomůže." 

"A bude to po jídle? Teď jsem rád, že stojím."

"Jasně, brácho! Neboj. Jen v noci navštívíme kancelář paní Doylové a podíváme se do Vikingovy složky. Není tu náhodou a rozhodně si nemyslím, že by Lighta vyhodili jen tak. A jelikož vím, že jsi na to Fyn stejně zvědavá, jako já. Tak nemá cenu chodit kolem horké kaše. Alespoň si zase užijeme nějaké méně smrtelné dobrodružství."

"Smrtelným se stane, až když se u toho dostaneme do Vikingových rukou, Alexi. Doufám, že máš plán."

Paul se probral z kómatu, ve kterým se momentálně nacházel, a uchechtl se. "Blázníš Fyn? Ten už to má naplánované ze všech možných stran a má minimálně čtyři verze."

"Zatím jen tři, ale čtvrtá je na cestě. Tak jdeme jíst."