Fyn, dívka číslo 666 - Dokonalý stroj na smrt

PODZIM JE NÁSILÍ ČAS

Jak léto přecházelo v podzim, dny se začaly krátit a šero, které dopadalo na Institut až příliš brzy, na můj vkus, dodávalo tomu místo hrozivější atmosféru, než jakou mělo normálně. Temno nedopadalo jen na vnější prostranství, ale skrz okna se dostávalo do našich pokojů a do našich myslí. Podzim byl vždy obdobím, kdy se dělo nejvíce střetů mezi studenty. Jakoby stín zahalil jejich mysl, smysl pro spravedlnost (pokud nějakou měli) a férovost (pokud taky nějakou měli). Nebylo dne, kdybychom neslyšeli, jak těžké boty dozorčích klapou o lesklou podlahu a nekřičí, ať nechá dotyčného útočník na pokoji.   

Na hodinách mizelo čím dál více lidí, ale nikdo tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Sem tam něčí pohled zabloudil na prázdné místo a možná se i zamyslel nad tím, co se dotyčnému stalo, kdo mu to udělal, proč a za jak dlouho se asi do lavice vrátí, ale jinak se nad skutečností, že se nevraživost mezi studenty opět zvedla, nikdo nepozastavoval. Ani já a mí přátelé. Za ty roky se s tímto faktem sžijete, dostane se Vám pod kůži, jako špína za nehty, a po chvíli už se ani nepokoušíte se jí zbavit. Prostě ji přijmete jako fakt a žijete dál svůj podivný život. 

Když toto období nastalo můj první rok tady, byla jsem vyděšená a nevěděla, co se děje a proč s tím sakra  nikdo nic nedělá. Druhý rok jsem se i já stala obětí útoku. Jen vzpomínka na to mi naháněla husí kůži. 

Otevřela jsem dveře do koupelny a prošla přes celou místnost až k poslední kóji. Složila jsem své věci na malou stoličku v rohu a pustila vodu. Rychle jsem se osprchovala a začala se oblékat, když jsem zaslechla zašustění. Zarazila jsem se a rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Na chvíli jsem si zanadávala, že začínám být paranoidní. Vždyť jsem věděla, že se mi chce Jake pomstít. Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala bludy z hlavy a začala si vázat boty, když se v místnosti ozvaly na dlaždicích kroky. Blížily se ke mně zezadu a nemusela jsem se ano otáčet, abych věděla, že ten, jehož jméno mi před chvílí proletělo hlavou, stojí přímo za mými zády. Mezi mnou a dveřmi. Byla jsem v pasti. 

Každé jeho slovo mi víc a víc kroutilo všechny vnitřnosti a já bojovala s instinktem, který mi velel, ať uteču. Odmítala jsem utíkat z boje celý svůj dosavadní život, a tak i nyní, když jsem věděla, že to, co se stane, bude sakra bolet, nedokázala jsem se k útěku přinutit. 

Jake mě vyzval, ať se podívám, proti komu stojím a když jsem se otočila, kolena se mi lehce podlomila. Stálo mě to hodně úsilí, zůstat na nohou. Dívala jsem se do natěšené tváře jedenácti starších spolužáků. Mnoho jsem neznala ani jménem. Ti všichni si na mě přišli udělat dobrý den. Poslala jsem je na ošetřovnu a oni si teď chtěli zhojit svá raněná ega na malé holce. Moje tělo se ale začalo smiřovat s tím, že je přede mnou asi nejbolestivější zážitek mého momentálního života. 

,,...já tě uklidním," dolehlo ke mně z Jakeových úst ,,my jsme tady, abychom ti dali lekci. Nemáme v plánu tě zabít. A jelikož mají dámy přednost, a já jsem gentleman, nechám tě, aby sis vybrala, kdo tě uhodí jako první!"

Rozdala jsem několik slušných ran, za které by mě Igor určitě pochválil, ale mnohem víc, jsem jich dostala. Rvala jsem se jako lvice, ale bylo jich na mě příliš. Po několika minutách jsem ležela na podlaze, stočená do klubíčka a kryla si hlavu rukama. Ze všech stran na mě dopadaly kopance, rány pěstí a lokty. A já jsem tam jen ležela a schytávala jednu ránu za druhou, na nic jiného jsem se nezmohla. Nic jiného jsem nedokázala. 

Když odešli, doplazila jsem se ke svým věcem, skousla je mezi zuby, které jsem měla naštěstí stále všechny, otevřela si dveře a sunula své zubožené tělo chodbami Institutu až ke Scottovo dveřím. To on mě odnesl k Igorovi. Díky Scottovi a Igorovi jsem neskončila na ošetřovně. Nebo spíš před ní. Paní Jonesová by mě dovnitř nevzala. Ta stará ježibaba mě nesnášela snad víc, než hřeben. 

Přežila jsem noc, zvládla jsem i další den. A jen co jsem se dala dohromady, pomstila jsem se. Všem. 

Na podzim se vracely vzpomínky. Taky se blížil svátek mrtvých. Dušičky, Halloween, Día de los Muertos. Říkejte si tomu, jak chcete. Každá kultura nějaký takový svátek má. Kdy se vracíme myšlenkami k těm, kteří už tu s námi nejsou a vzpomínáme na to, co jsme s nimi zažili. 

Já si letos vzpomněla na tento večer. Na večer, kdy jsem se zmlácená doplazila ke Scottovi, aby mi pomohl. Vzal mě tehdy do náruče, jako by mé pohmožděné tělo téměř nic nevážilo, a odnesl mě za člověkem, kterému jsme oba bezmezně věřili. 

Vzpomínky na Scotta otevíraly rány, ale ty už nebolely tolik, jako dřív. Stále bolely hluboko a silně, ale bolest už byla tupější, nebodala tolik. Začínala jsem si na tu prázdnotu, kterou ve mně zanechal, zvykat. Děsilo mě to, ale zároveň jsem zmírnění bolesti po přítelově smrti uvítala. A těšila jsem se na jaro.