Fyn, dívka číslo 666 - Dokonalý stroj na smrt

ALEXOVY PLÁNY VŽDY VYJDOU

Klečela jsem na podlaze a vykukovala zpoza rohu, odkud jsem měla dobrý výhled na dveře, kterými se každou chvíli mohla přihnat ostraha, nebo dokonce paní Doylová. Královna nenávisti, opovrhování dětmi a majitelka všech důležitých papírů a složek, které v institutu byly. Mezitím co já jsem se krčila na svém místě, Alex pracoval na složce Vikinga. Jeho fotografická paměť nám opět ušetřila mnoho problémů s vynášením složek z kanceláře, nebo jejich opisováním. Jediná nevýhoda byla, že Alex musel stránky přečíst. A ač jsme přes prázdniny pracovali na rychločtení, stále zde byl prostor pro zlepšení. 

"Alexi, nechci tě znervózňovat, ale..."

"Tak nemluv, Fyn. Tím, že mi budeš připomínat, že čtu pomalu, to nezrychlíš!"

Odfrkla jsem, abych zahnala jízlivou poznámku a obrátila se zpět ke dveřím. 

"Slyšel jsem to." Alex ani nevzhlédl od složky, kterou držel otevřenou blízko před obličejem a rychle očima přejížděl slovo za slovem. "A už jsem skoro na konci. Teď to až začíná být zajímavé, takže..." Nestihl doříct větu, protože v zámku zachrastily klíče. 

Když se na podlaze ozvaly zvučné rychlé kroky, schoulili jsme se k sobě s Alexem ještě víc. Naše skrýš nebyla z nejlepších, ale byla tím nejlepším, co jsme v danou situaci byli schopni vymyslet. Nacpaní v rohu mezi velkou kartotékou a topením. Nad hlavami nám vysely nějaké staré kabáty a poskytovaly nám alespoň trochu stínu, který vrhaly. Mohlo to být mnohem lepší, ale taky jsme mohli být naprosto nechráněni. 

Rázný krok paní Doylové bych poznala i po smrti a tak jsem jen napínala uši, abych podle vzdálenosti zvuků, které vydávaly údery podpatků o podlahu odhadla, kde v místnosti se nachází. Kupodivu ale její kroky nesměřovali k nám, ale ke stolu, za kterým sedával Hopkins. Musela stůl obejít, protože jsme uslyšeli otevírající se šuplík. A další. A další. S každým dalším otevřeným šuplíkem se razantnost otevírání toho následujícího zvyšovala. 

"Kde to je?!" sykla z ničeho nic paní Doylová. "Kam jen tu složku schoval? Jsem si jistá, že byla tady. Viděla jsem ho, jak ji ukládá do stolu!" V hlase jí zaznívala panika. S Alexem jsme se na sebe skrz tmu zamračili. Co se to tam dělo? Proč zněla Doylová tak vyděšeně?

"Přísahám, že tu byla. Byla v tom stole. V kartotéce ji nemám, hledal jsem ji, jen co opustil svou kancelář. Doopravdy. Musíte mi věřit, stojíme na stejné straně... ne, prosím, ne!" Poslední tři slova zněla jako vzlyky. Vzlyky, které zastavila kulka. Výstřel jsme ale neslyšeli. K našim uším se doneslo cvaknutí a poté jen dutý dopad těla paní Doylové na podlahu. Dlaň mi vyletěla k ústům, aby zadržela výkřik. Teprve teď mi došlo, že jsme neslyšely, že by se dveře za paní Doylovou zavřely. Nebyla v místnosti sama. A ten, který ji doprovázel, se jí zbavil. Nebyla mu k ničemu. Nenašla, co hledala. 

Ještě chvíli jsme s Alexem jen seděli skrčení ve své provizorní skrýši. Báli jsme se vytáhnout z ní paty. Kde je jedna kulka, většinou následují další. Čekali jsme, až uslyšíme zavření dveří. Když nám k uším konečně dolehlo cvaknutí, spustila jsem dlaň z úst a podívala se na Alexe. 

"Co budeme dělat?" zeptal se mě. 

"Musíme to jít nahlásit. Musíme sehnat pomoc!" Vždyť to bylo naprosto jasné! Po budově školy se někdo procházel a vraždil lidi. Vraždil je, protože nesplnili jeho přání. Ať už hledal cokoli. 

Alex se na mě zašklebil, jako kdybych snad spadla ze stromu přímo na hlavu. "A co řekneme? Že jsme vlezli Hopkinsovi do kanceláře, protože jsme se chtěli podívat, co je Viking zač a zcela omylem jsme se stali svědky vraždy jeho sekretářky, která v jeho stole hledala nějakou složku? Jo, Fyn, dobrý plán. Skutečně. Něco lepšího bys tam neměla? Ještě se k tomu třeba můžeme omylem přiznat ne?"

Zamračila jsem se na něj. "Tak promiň." 

"Prostě se teď zdejchneme. Necháme Vikingovu složku složkou, stejně už nic zajímavého nevyčtu, a vrátíme se nepozorovaně k sobě na pokoj. Zítra, až nás ráno svolají na nástup a oznámí, že Doylová zemřela, budeme se tvářit děsně překvapeně. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsme tu dnes byli. Vina by padla na nás. Stali by se z nás hlavní podezřelí. A není nikdo, na koho bychom ukázali, jako na vraha. My jsme nikoho neviděli, ani neslyšeli. Nemáme vůbec nic až na to, že něco hledal a střílel s tlumičem. To tu ale střílí skoro každý. Takže je to jasný?" 

Jen jsem kývla. 

***** 

Převrátila jsem se na záda a složila si ruce na břicho. Byla jsem nervózní. Kdykoli jsem zavřela víčka, viděla jsem vytřeštěné oči paní Doylové, když jsme ji míjeli cestou ke dveřím. Světlo baterky po ní sice přeběhlo jen zběžně, ale byl to obraz, který z hlavy asi nevymažu nikdy. Sice jsem tu ženskou vážně neměla ráda, ale tohle si nezasloužila. 

Opět mi došla absurdita toho, co tu děláme. V čem se cvičíme. Já zatím zabila jen ty, kteří si to "zasloužili", ale ne vždy to tak mělo být. Kromě cílů se vždy mohli objevit civilní ztráty. Moc se o tom nemluvilo, ale všem nám bylo jasné, že to se prostě občas stává. Nebyla jsem si jistá tím, že jsem dost psychicky stabilní na to, abych s tíhou toho, že jsem zabila nepravého a nevinného, dokázala žít. 

Usínala jsem s hlavou plnou výčitek a otázek. Mohla jsem paní Doylové nějak pomoct? Kdybych vylezla ze své skrýše a postavila se jejímu vrahovi, přežila bych? Byla bych schopná zachránit paní Doylové život, aniž bych ztratila ten svůj? 

Nejvíc mě ale sžírala myšlenka na to, že došlo k vraždě, že jsem jí byla přítomna, ale neměla jsem ani sebemenší tušení, ani nejmenší stopu, kdo by mohl být vrahem. 

Jediná světlá věc na celé té bláznivé akci byla ta, že Alex pročetl ten spis. Na to, co v něm bylo, jsem si ale musela ještě počkat. Minimálně do zítřejšího rána.