Simple Love [Niall Horan, CZ]

Simple Love - 2. díl

"Co to děláš??" vyjekla jsem vystrašeně, když se vedle mě objevil ten střízlivý kluk, vzal do ruky koště a začal zametat rozšlapané brambůrky. Myslela jsem, že všichni odešli. Ještě jsem se raději rozhlédla po baru a ujistila se, že ti opilý blbci odešli.

"Nejsou tu. Zavolal jsem jim odvoz." usmál se a já se na něj podívala. Nějak mi pořád nedocházelo, co to dělá. "Super a ty tu jako děláš co??" zeptala jsem se znovu naštvaně a nechápavě se na něj podívala.

"Hele nemusíš být pořád tak protivná, když se ti člověk snaží pomoct." zamračil se. Provinile jsem sklopila pohled a vrátila se k utírání stolů. "Promiň, jen toho mám dneska už plné zuby." vydechla jsem a poupravila se rozdrbané vlasy.

"V pohodě." usmál se a napřímil se. "Mimochodem, já jsem Niall." řekl a natáhl ke mně ruku. Rozpačitě jsem jí stiskla a až pozdě si uvědomila, že jí mám celou špinavou od kečupu. "Promiň, jsem Katie." zasmála jsem se a on se mnou. Měl tak krásný a přirozený smích. Najednou jsem z něj nedokázala spustit zrak.

Niall se opět vrhl do zametání a já na něj pořád hleděla. Nedokázala jsem pochopit, proč mi pomáhá. Proč tu se mnou zůstal a zrovna zametá podlahu. On, slavný zpěvák. Raději jsem rychle zavrtěla hlavou a snažila se z hlavy dostat myšlenky na něj.

Potichu jsme uklízeli a barem se jen nesly tiché písně, které hrály z rádia. Když začali hrát What makes you beautiful, tak jsem se začala smát. Niall se na mě tázavě podíval.

"Nikdy bych nevěřila, že budu vytírat podlahu se slavným Niallem z 1D a do toho budou hrát vaši písničku." vysvětlila jsem se smíchem a Niall se začal taky smát. Napřímil se, uchopil koště do jedné ruky a začal s ním tancovat. Do toho začal ještě zpívat a já už se válela smíchy.

Posadila jsem se na bar a začala tleskat do rytmu. Niall obratně tančil mezi židlemi, dokonale zpíval každou část jejich písně a já ho křikem povzbuzovala.

"Bravo, nádhera." zatleskala jsem se smíchem uznale, když píseň dohrála. "Děkuji, děkuji." začal se Niall s vážnou tváří uklánět. "I když si myslím, že na originál nemáš." ušklíbla jsem se. "Já vím, na ně nikdo nemá. Sakra, vždycky jsem chtěl být v tý kapele." řekl naoko naštvaně a já se zase zasmála. Už mě pomalu začalo bolet břicho od toho věčného smíchu.

Seskočila jsem z baru a raději se znovu vrátila k uklízení. Už bylo vážně pozdě, ale můj úsměv už z mé tváře nezmizel. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy měla tak dobrou náladu.

"Hotovo." vydechla jsem vyčerpaně a sesunula se na jednu pohovku. Niall se posadil vedle mě a já se porozhlédla po baru. Podlaha se tady už dlouhou takhle neleskla.

"Hele, kdybys selhal jako zpěvák, tak myslím, že by ses uživil jako uklízeč." řekla jsem vážně, ale pak se stejně začala smát. "Tak to děkuju. Můžu počítat s místem tady??" "Jistě." přikývla jsem a napřímila se. Začínala jsem na sobě pociťovat únavu.

"Nevíš, kolik je??" otočila jsem se na něj a on se podíval na své hodinky. "Po čtvrté." řekl jen a já se zarazila. "Úžasný." povzdychla jsem si a vstala.

Došla jsem do naší společné místnosti, vzala si bundu a kabelku a zase vyšla. "Promiňte pane, ale už budeme zavírat." zasmála jsem se směrem k němu, když jsem uviděla, jak si unaveně lehl na lavici a zavřel oči. Otočil ke mně svůj unavený pohled a pousmál se. Nakonec tedy vstal a společně jsme vyšli z baru.

"Chceš doprovodit domů??" zeptal se, zatím co jsem zamkla a já se na něj otočila. "V pohodě, bydlím tady kousek." usmála jsem se. "Škoda." řekl jen a já se zamračila. "Co??" zeptala jsem se a on se jen usmál. "Škoda, že bydlíš blízko. Nevadilo by mi, kdybych tě měl doprovodit až na druhý konec Londýna." vysvětlil s úsměvem a já stydlivě sklopila pohled.

Přišlo mi až nepřirozené, jak dobře jsem se cítila v jeho přítomnosti, i když jsem ho znala jen tak krátce. Vždy jsem byla spíš introvert a bála se cizích lidí, ale s ním mi to přišlo naprosto jiné a tak přirozené.

Vydala jsem se směrem k mému bytu a on tiše kráčel vedle mě. Nebylo to takové to trapné ticho, kdy vedle sebe jdou dvě neznámé osoby, spíš to bylo přirozené, jako by ani jeden z nás nechtěl rušit tu klidnou chvíli.

"Nechceš mi o sobě něco říct??" protnul najednou to ticho a já k němu zvedla pohled. "A co bys chtěl vědět??" zasmála jsem se. "Já nevím." zavrtěl hlavou. "Nějaké maličkosti, drobnosti, které nikdo neví." řekl a já se pousmála.

"Mám hrozný strach z holubů." vyřkla jsem svou obrovskou fobii a on se zasmál. "Vážně??" "Jo. Jsou tak drzí, rozletí se proti tobě a myslí si, že se jim vždy uhneš. Navíc roznáší bacily a jsou tak hloupý." zamračila jsem se, ale Niall se mi pořád jen smál. "To není vtipné. Jsou příšerní." zabrblala jsem. "Tak to se ti asi Kevin líbit nebude." zamračil se a já tázavě povytáhla obočí. Niall se začal smát mému výrazu a zpustil vyprávění o Kevinovi. "Super, tak toho mi představovat nemusíš." zasmála jsem se a on se mnou.

"A jsme tu." řekla jsem po pár krocích a zastavila se. Niall se s úsměvem postavil naproti mě a já stydlivě sklopila pohled. Jako bych najednou nevěděla, co mám dělat. Líbil se mi, ale políbit ho by mi přišlo až moc odvážně. Na druhou stranu říct prosté "ahoj" mi přišlo až příliš jednoduché.

"Uvidíme se ještě??" protnul najednou Niall ticho a já se na něj podívala. "Když budeš chtít." usmála jsem se a on přikývl. "Děkuju za krásný večer." řekla jsem. "Nemáš zač." zavrtěl s úsměvem hlavou Niall.

"Vážně děkuji. Takhle dobře už jsem se dlouho nebavila." řekla jsem a Niall sklopil pohled. "Ehm, a nedáš mi třeba číslo?? Abych ti mohl napsat nebo zavolat." řekl stydlivě a já se usmála. Byl tak roztomilý, když byl v rozpacích. Nadiktovala jsem mu své číslo, které si okamžitě napsal do mobilu.

"Tak dobrou noc." usmál se, ještě mě rychle objal a vydal se cestou z mé ulice. "Zavolám ti." křikl ještě a já mu zamávala na rozloučenou.