Simple Love [Niall Horan, CZ]

Simple Love - 10. díl

"Sakra nekoukej se na mě takhle." zamračila jsem se a raději se otočila jinam.

Niallův smutný pohled, kterým mi dával dost jasně najevo, jak moc ho ničí pohled na to, jak piju, mě ubíjel. Upila jsem ze své skleničky a podívala se na něj.

Seděl s hlavou v dlaních a nepřítomně hleděl před sebe. Přišlo mi, že je zničený, ale nevěděla jsem z čeho.

"Co se stalo? zeptala jsem se po chvilce, kdy jsem si ho zkoumavě prohlížela.

Otočil ke mně svůj smutný obličej a trochu se pousmál.

"S Ellen jsme se rozešli." řekl potichu a ve mně hrklo. Celou dobu si tu hraju na chudinku a přitom on trpí.

Tak moc jsem se styděla za to, jak jsem se zachovala, když on potřeboval pomoc. A místo toho jsem mu jen přidělávala starosti.

"Bože Nialle, to mě mrzí." řekla jsem a objala ho.

Objal mě kolem pasu a svou hlavu schoval do mých vlasů, jako malé dítě, které se snaží schovat před světem.

Jen jsme tam mlčky seděli a já ho konejšivě hladila po zádech. Přišla jsem si jako největší sobec pod sluncem.

"Vážně mě to moc mrzí, ale třeba... třeba to bylo jen nedorozumění a vše bude zase dobré." usmála jsem se na něj nadějně, ale on jen zavrtěl hlavou.

"Je konec. Už dlouho to mezi námi bylo špatné a dnes jsme to ukončili." pousmál se smutně a sklopil pohled.

Oněměna jsem na něj zůstala hledět a nevěděla, co říct.

"Jsi v pohodě?" zeptala jsem se hloupě a on ke mně zvedl své smutné oči.

"Jasně, blbá otázka." plácla jsem se do čela a potupně sklopila pohled. Jak jsem se mohla zeptat na takovou otázku?

"Ne, to je dobrý." pousmál se.

"Víš, jen teď nemám na nic náladu. Asi půjdu domů." řekl smutně a vstal.

"A nechceš doprovodit?" zeptala jsem se nesměle, Niall se na mě otočil a s úsměvem přikývl.

Vrátili jsme se k našemu stolu, kde už zase nikdo neseděl.

Vzali jsme si své věci a vyšli z baru. Mlčky jsme kráčeli vedle sebe. Cítila jsem se trapně, chtěla jsem mu nějak pomoct, ale netušila jsem jak.

Většinu času, co jsme spolu strávili byl on ten zodpovědný, který mi pomáhal a najednou jsem tu úlohu v našem přátelství měla převzít já.

Bohužel, já nevěděla jak mu pomoct. A ten pocit bezmoci mě sžíral. Otočila jsem se na něj a už se nadechovala, že něco řeknu, ale nakonec jsem se jen pousmála.

"Je ti zima?" zeptal se ustaraně, když jsem se zatřásla.

Měla jsem na sobě jen ty šaty bez ramínek a až teď mi došlo, že jsem mrzla.

"Trošku." usmála jsem se. 

Niall si okamžitě svlékl svou mikinu a hodil mi ji přes ramena. Vděčně jsem se na něj usmála a pevně si jí přitiskla k tělu.

Byla mi trochu větší, ale to mi bylo v tu chvíli naprosto ukradené.

Zasněně jsem zavřela oči a lehce vdechla Niallovu vůni, kterou byla mikina nasáta. Jako by mě svíral v objetí on sám.

"Děkuju." pípla jsem po chvilce a on jen s úsměvem přikývl.

Zastrčil si ruce hluboko do kapes u kalhot a jen si hlasitě povzdychl.

"Pamatuješ si na večer, kdy jsme se poznali?" zeptala jsem se po chvilce tiché chůze a podívala se mu do tváře.

On jen s úsměvem přikývl a já své oči upřela před sebe.

"Popravdě, myslela jsem si o tobě, že jsi blázen, když jsi začal zametat tu podlahu."

"Oh, tak to ti moc děkuju." zasmál se a já s ním.

"Ale potom, když jsi začal tančit s tím koštětem, tak se mi to potvrdilo." zasmála jsem se znovu a podívala se mu do tváře.

"Byl to jeden z nejkrásnějších večerů, jaký jsem kdy zažila." svěřila jsem se mu a on se usmál.

"Měla jsem pocit, že jsem konečně našla spřízněnou duši, nejlepší přítele, kterému můžu říct vše." přiznala jsem se a raději sklopila pohled.

Trochu jsem se styděla za ty sentimentální řeči, které jsem teď vedla, ale když jsem se podívala do jeho očí, tak jako by všechny mé obavy zmizely.

"Taky jsem měl takový pocit." přiznal a já se pousmála. Byla jsem ráda, že to cítí stejně.

Konečně jsme došli k jejich domu a Niall vytáhl klíče.

"Chceš jít dál?" zeptal se a já sklopila pohled.

"Raději půjdu domů. Určitě chceš teď být sám." usmála jsem se na něj.

"Klidně pojď, já..." "Nialle, opravdu. Víš co, naordinuju ti tabulku čokolády a dlouhý spánek, ano? A opovaž se to porušit." řekla jsem přísně s pozdviženým ukazováčkem a on se zasmál.

"Dobře." přikývl.

Najednou rychle přistoupil ke mně a pevně mě objal kolem krku. S úsměvem jsem zavřela oči a obmotala své ruce kolem jeho pasu.

"Děkuju, že jsi šla se mnou." špitl mi potichu do vlasů a oddálil se ode mě.

"Nemáš zač." zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a stydlivě sklopila pohled.

Nastala trapná chvíle ticha, jako by jsme najednou ani jeden nevěděli co říct, ale přesto jsme toho měli tolik na srdci. Odhodlaně jsme zvedla pohled a zahleděla se do jeho očí.

Přímo jako by mě pobízely, abych udělala to, na co myslím pokaždé, když ho vidím.

Přistoupila jsem o krok blíž k němu, nesměle ho pohladila po tváři a pak něžně chytla jeho tvář do dlaní.

Stoupla jsem si na špičky a zavřela oči se šťastným pocitem, že ho opět políbím...