Vždycky budu po tvém boku

7. Kapitola

Už hodinu se snažím pochopit, co mi tu Bakubro vysvětluje. Jak to můžu nechápat! To jsem tak blbej?

Pořád to nechápe. ,,Tak co na tom k*rva nechápeš? Už jsem ti to třikrát vysvětloval!"

,,No... všechno..." zoufale jsem si povzdechl.

,,Tak ještě jednou..." začal jsem počtvrtý vysvětlovat. Seděli jsme vedle sebe, a naše vzdálenost byla necelej půl metr. Trochu jsem se k němu přisunul, abych mohl do jeho nepřehlednejch zápisků líp vidět. Teď nás dělilo už jen pár nicotných centimetrů. Výrazně ztuhl a lehce zčervenal. Když i mě dorazila do mozku zpráva o naší vzdálenosti, reakce byla do puntíku stejná.

Rychle jsem vstal z postele. ,,Hele nemáš žízeň? Já jo! Přinesu čaj. Hned jsem zpět." Blekotal jsem, vypadl z pokoje a zamířil do kuchyně.

Vytáhl jsem dva hrnky. Dal vařit vodu. Opřel jsem se o linku a poukoušel se přestat červenat. BYL TAK BLÍZKO!
Ale vždyť se chtěl jen podívat na moje zápisky. Nic víc v tom nebude. Smutně jsem zavrtěl hlavou.

Co to mělo znamenat? Poslední dobou je nějakej divnej.

Vrátil se s dvěma hrnkama čaje. Jeden mi podal a druhý si nechal. Sedl si zpět na židli a začal z něj usrkávat. Došlo mi, že už do tý hlavy v tuhle dobu nic nedostane.

Sedl jsem si proto na jeho postel a zeptal se ho:

,,Kamže to teda jedem?"

Trochu se vzchopil.

,,Jedem pod stan, ale to už víš. A jedem k jednomu jezeru v horách. Takhle, ani ne tak v horách, jako spíš kopcích. Moc lidí tam nejezdí, říkal Sero. On už tam byl jako malej. Jeho rodiče tam furt jezděj, ale on je vždycky někde s náma, tak tam jezděj sami. No, a je to tak hodinu od nejbližšího města. Takže když nám dojde jídlo, můžem jet nakoupit. Což mi připomíná, že bych si měl sbalit. No nevadí, nějak to zvládnu zejtra, ano den před odjezdem, ale já to zvládnu" vyklopil ze sebe.

Jen jsem přikyvoval.

,,Tak máme půl hodiny do porady. Budem pokračovat v učení?" Zeptal jsem se.

,,Huh? Ty se teď už nic nenaučíš" odbyl mě.

,,Tak co budem dělat? Budem tu jen tak sedět a pít čaj?"

,,Jo."

Moc dobře vim, co by se za půl hoďky dalo stihnout.

No tak do p*dele já si ty myšlenky musim zkrotit! Co se to v mý hlavě děje? Pomoc?!

Viděl jsem, jak se na svý židli vrtěl. Nebylo to asi dvakrát pohodlný.

Opřel jsem se o chladivou, bílou zeď a poklepal na místo vedle sebe.

Bez dechu jsem ho chvíli pozoroval. To chce abych si vedle něj sednul? No jako neprotestuju, ta židle není moc pohodlná, ale normálně si Baku drží všechny daleko od sebe.

Ale jak tam tak sedí, a pije čaj, vypadá... klidně. Mírumilovně. Uvolněně. Roztomile. Božeeeeee nejradši bych ho objal.

Pomalu jsem se zvedl a přešel k posteli. Lehce se zhoupla, jak jsem se po ní přesunul ke zdi.

Sedl si, ale udržoval tu starou známou půlmetrovou vzdálenost.

V klidu a tichu, každej se svýma myšlenkama, jsme dopili čaj a zkontrolovali čas.

,,22:14. Kostky jsou vrženy." Pronesl jsem vážným tónem.

Musel jsem se usmát. Hned jsem to ale zakryl odkašláním si.

COŽE? On se usmál? Že bych měl přecejen šanci?

Jop, jsem zpět! Teď jsem toho moc nepublikovala, tak na dnešek plánuju tak...tři kapči? Maybe? Uvidíme.

Každopádně se můžete těšit na samostatný silvestrovský oneshot. Ship je Kiribaku. Mohu jich ale napsat víc, tak pište shipy. Budu je brát v potaz, pokud budou z Naruta nebo Bnha (Mha). (Heh, to jsou jediný anime, co jsem zatim viděla 😅)

Psát shipy můžete do komentářů, nebo do soukromejch zpráv.

Taky zejtra plánuju vydat menší povídku, na téma... no, nechte se překvapit.

Dobrý ráno!

Čas - 0:45

🔥Vaše Arsen🖤