flowers from1970 (Czech)

2.8

Květiny jsou v pořádku, pomyslel si George.  Vyšel ven a všiml si, že měsíčky pomalu kvetou, a jeho tělem se zmocnil pocit úlevy, protože věděl, že v zahradnictví není úplný blázen.

  V duchu si poznamenal, že o tom Dreamovi řekne později večer.  Pak si vzpomněl: Dream se minulý týden neozval.  První noc se bál, ale chápal, že se Dream někdy zapletl do věcí a omlouval se, že mu zapomněl zavolat další den, ale nebylo tomu tak. 

Stalo se to dvakrát, pak ještě třikrát, dokud si George začal dělat starosti.   Jeho mysl byla plná věcí, které se mohly stát, všechny negativní.  Nejhorší scénář byl ten, že důvod, proč ho Dream v roce 2020 nenavštívil, byl ten, že přišel o život už předtím, možná v roce 1970. Zahnal tyto myšlenky z hlavy a snažil se myslet na to pozitivní, jako když květiny konečně rostou. 

Vrátil se do svého domu a ložnice a snažil se nepotknout telefonem do očí, protože by byl jen znovu znepokojen.

  Místo toho sáhl po svém mobilu, který se nabíjel na stole, a viděl, že mu přišli zprávy.  Odemkl telefon, aby si je přečetl, byly od Wilbura. 

Wilbur: Georgi, dobré ráno.  Neboj se, nežádám tě, abys zase hlídal Tommyho, haha.  Vlastně jsem chtěl vidět, jestli bys nechtěl přijít dnes večer na večeři?  Poslední místo bylo ve skutečnosti rezervováno pro mého otce, ale víš, že je v nemocnici, přesto trval na tom, aby jeho místo někdo obsadil, protože nechtěl, aby to přišlo nazmar. 

George od té doby, co žil se svou rodinou v Anglii, nebyl na pořádné večeři.  Ti, na kterých byl, měli čistě obchodní vztah s kolegy, mluvilo se hlavně o práci, takže je nepočítal.  

George: Jsi si jistý, že to tvému ​​otci nevadí?

  Wilburova bublina se objevila hned. 

Wilbur: No, trval na tom lol, takže předpokládám, že ne. 

Geogre: Tak to bych chtěl.  Kdy a kde?  

Wilbur: 6:30 v Minx, jdi tam raději v 6. 29

George vytřeštil oči, Minx byla nejdražší restaurace ve městě.  Dokonce ani ti nejbohatší z lidí, o kterých George věděl, že tu žili, si nemohli dovolit jíst tam častěji než jednou nebo dvakrát ročně. 

George: Budu tam. 

Wilbur: FYI, existuje dress code.  Pokud potřebuješ oblek nebo něco, dej mi vědět. 

George: Jsem si docela jistý, že bych jeden vyhrabal ze svého šatníku.  Ještě jednou děkuji, Wilbure. 

Wilbur: Netrap se, kámo.  Uvidíme se tam. 

George zamkl telefon a začal příliš přemýšlet.  Spočítal, jak dlouho by tam pravděpodobně trvalo sníst večeři, kdyby to začalo v 6:30, možná i později, kdyby to zahrnovalo čekání na jídlo.  Rozhodně se nestihne vrátit do svého domu do osmé hodiny, kdy zavolá Dream.  Jakkoli ho to bolelo, doufal Dream by nevolal.

  Alespoň ne tu jednu noc, kdy George nebyl doma a čekal.  Nemohl se přimět k odmítnutí Wilburovy nabídky.  Rezervace místa v The Minx vyžadovala samotnou platbu a sám Wilburův otec (který byl strašně nemocný) řekl, že nechce, aby jeho místo přišlo nazmar.

  Neexistoval způsob, jak říct Wilburovi ne, aniž by ho to bolelo.  A tak jedno po druhém vyhazoval oblečení ze svého šatníku, dokud nenašel oblek, který byl dostatečně čistý na to, aby si ho oblékl. 

Vyžehlil to tak, že nebyl vidět žádný záhyb, a šmátral v zásuvce pro kravatu, která k němu patřila.  Byl to černý oblek s malým řetízkem visícím z přední kapsy.  Spároval to s bílým knoflíkem a kalhotami s páskem.  Až do poslední chvíle, kdy musel odejít, se příliš bál, aby si ho oblékl, protože byl nemotorný a věděl, že by na něj něco polil nebo jinak poškodil.  Jakmile bylo 5:30, George si oblékl oblek.  Podíval se na sebe do svého celovečerního zrcadla, které nikdy neměl