K četbě a přednesu

Básníci

My, autoři poezie milostné, filozofické, humoristické, vážné, autoři balad i elegií, autoři romancí a cokoliv s jakýmkoliv druhem veršů jsme velmi podivná stvoření. Píšeme- ať už do mobilu nebo do sešitu za každé inspirující okolností. Klidně píšeme i na svatbě vlastní sestřenice, na pohřbu nevlastního otce, na křtu vlastní básnické sbírky nebo i na vystoupení vašeho kamaráda, zkrátka všude musíme být s nějakým psacím prostředkem, díky kterému učiníme záznam do našich veršovníků, Básničkárií, Květů, Sbírek. Každý z nás říkáme místo, kde jsou básně schované před tím než spatří světlo světa, což činí velký guláš pro někoho, kdo se kamarádí se dvěma básníky najednou, například Ota udržuje přátelství jak s romantickou Janou, tak i Milanem, který satiricky řeší ve své poezii současnou politickou scénu. Zatímco děvče povinné základní školou nazývá svůj sešit na básně Prvosenky podle své oblíbené květiny, mladý muž čerstvě po studiích na vysoké škole nazývá svůj zápisník Pravdou. Ota pak v tom má zmatek, protože kromě názvů sešitů jsou to i názvy básní buď jednoho nebo druhého. 

Jak takového básníka poznáme v davu? To je různé, každý básník se odlišuje něčím jiným. Někdo má šátek kolem krku, který mu vzduchem vlaje. Někdo má dlouhé vlasy a ty nechává vanout. Však někdo zase své kadeře rád schovává. Někdo se obléká výstředně a jiný zase normálně. Ovšem stále jsou známější básnici muži, než básnířky ženy, protože nepsané pravidlo, že muž je lovec zde byl, je a bude. Ženy básnířky naštěstí už nežijí v devatenáctém století a proto nemusí se podepisovat mužským pseudonymem.

Nemůžeme básníky házet do jednoho pytle, nemůžeme cyniky míchat s těmi, kteří se projevují jako buřiči, neb by to tak ztratilo pestrost. Kdyby všichni autoři poezie by se věnovali jednomu jednomu tématu, jednomu podžánru, kdyby všichni psali třeba o lásce nebo všichni o vědě, bylo by to docela smutné. Ta pestrost, kterou má psaní básní by se vytratila ze světa pisálků a psaní literatury. Však pár věcí společných máme, jsme nesmírně citliví a nacházíme mnohdy inspiraci v něčem, o co by člověk, co poezii nepíše ani okem nezavadil. 

Jednoho deštivého dne, v zimním měsíci jsem se vracela z recitační soutěže a tu v autobuse spatřím docela zamlklého a na pohled nehezkého kluka. Od oka jsem ho znala ještě ze základní, tehdy mezi námi kromě letmých pohledů na jídelně typu: ,,Do jídelny vešla pětka." ,,Á, deváťáci jdou." Jiná dívčina by se snažila sednout si jinde, jenomže mládenec mi připadal tak sám, samotinký. Působil lehce posmutněle, jako kdyby dostal špatnou známku ve škole nebo se mu nepovedlo něco jiného. Slušně jsem se ho zeptala, zda si k němu mohu sednout. On souhlasil a tak jsme se dali do hovoru. A zatímco někdo s například sportovníma zájmama by tuhle konverzaci o škole, o věku, o spolužácích hodil brzo za hlavu, pro mne byla nesmírně inspirující po rok a půl v kuse. Hodně básní, možná lehce zamilovaných jsem napsala o tom setkání a žila jsem se slastným pocitem nadšení, který mi dodával sílu do temných dní zavřených v celostátní karanténě. 

My, básnici a básnířky píšeme buď pro radost, třebaže jsme zažili pozitivní zkušenost nebo ze smutku, nebo proto, že rádi poutáme diskuze. Ne všichni jsme na pohled i v duši stejní, někteří se bourají proti těm romantickým představám, někteří zase od běžných lidí v řadě. I přes možnou zvýšenou citlivost nejsme nadčlověk, Bůh, andělové. Jsme lidé jako vy, co mají rádi své záliby. Buďte nám někdy inspirací.