K četbě a přednesu

Strasti a slasti distanční i prezenční výuky

Ten čas, kterým mnohým vyhovoval a mnozí ho nesnášeli, osobně se ale všichni shodneme, že někdy to mělo něco do sebe. Jó, kafíčko, vydatná snídaně, čaj s rumem nebo fernet namísto koly, každý jsme měli něco, čím si distanc zpříjemnit. Někdo volal ze sprchy, někdo z vany a někdo zase z brigády, jenomže to mohli jenom ti, kteří si nemuseli zapínat kameru. Ti, kteří jí museli si zapínat měli aspoň částečný pocit školy doma, aspoň trochu na ně doléhala zodpovědnost. A ten, kdo kameru neměl, mohl si jí půjčit na celou dobu distančky.  Ovšem, ne všichni mohli využít tuhle možnost. Někteří záměrně si nechávali nefunkční kamery, aby učitel neviděl, že namísto probírání Pythagorovy věty či rozboru Shakespeara telefonuje se svojí láskou, češe se, líčí se, hrají nějakou hru či něco jiného, třeba vysávají nebo dokonce pletou. Online výuka pomohla mnohým z nás najít nový koníček. Pomohla k tomu někdy i prezenčka? Může, ale stane se tak jen díky kroužkům neb české školství... Je zaseklé v dobách Marie Terezie. Velkým problémem vzdělání v České republice, nicméně může být i jinde: nedostatečná výuka finanční gramotnosti–⁠ pokud je, je krátká anebo vyučována někým, kdo tohle důležité téma podá nezáživně a žáky to nebaví, pěstování nízkého sebevědomí klasickými výroky: ,,Když ti nejde něco, nemáš šanci být dobrým něčím.", nedostatek dobrých učitelů, organizace výuky a také nedostatek školních psychologů. 

Výchovného poradce a preventistu má nejspíše každá škola, ale většinou se jedná o nesympatickou a věčně zmatenou zástupkyni ředitele a učitele, který má selský pohled na svět. Někdy není na škodu brečícímu dítě dát pohlavek za sprosté slovo, však občas je za potřebí objevit v něm důvod, proč to říká. Nicméně české školství co udělá, když žák je vulgární? Dá mu poznámku a tím ho umlčí. Umlčí, neodnaučí ho to říkat a proč jenom to prvé? ,,My nemáme čas nějakému Lojzovi ze čtyřky vysvětlovat, proč tohle slovo do školy nepatří. Já musím učit, co mám v plánu." Tohle zní v jejich hlavách a lze pouze to vyčíst z jejich očí. 

Některé základní školy se mohou pyšnit tím, že odpolední vyučování je už od šesté třídy dvakrát týdně, z toho jeden týden střídavě. To trošku se vymyká z představ Komenského dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne, nemyslíte? Kdyby to bylo nějak produktivní nebo odpočinkové, jenomže jako naschvál je dána jako poslední hodina nějaký předmět, který žáky nebaví nebo předmět, u kterého to studentům odpoledne už nemyslí, třeba matematika.

Znáte filmovou trilogii Bastardi, jež vypravuje příběhy žáků a učitelů na zvláštní škole? Tak na některých školách to bohužel někdy vypadá tak, jako v Magnuskově filmu- učebny, v kterých se děcka necítí dobře, šikana a pedagogové, kteří neučí, jen hlídají. A když učí, tak nás to nebaví. Dovolím si vyslovit další Komenského myšlenku: „Škola hrou." Upřímně, když vidím spolužáky koukající ve fyzice na Instagram, v chemii píšící se svým kamarádem, který sedí v lavici před ním a v němčině píšící básničky či kreslící zombíky, moudro Učitele národů se vytratilo.

Když tohle slyšíte, máte pocit, že na distančce bylo líp. Ach, kéž byste měli pravdu, někdy byla distanční výuka horší v tom, že první hodina byla třeba v šest ráno, druhá v devět, třetí v devět padesát a krátce před pátou je poslední. Občas mám pocit, že se losoval průběh této výuky tímto způsobem: „Učitelé, vylosujte si čísla od jedničky do šesti. Které číslo padne, kolikátá bude vaše hodina." Div se učitele nepoperou jako v jedné scéně v seriálu Simpsonovi. Kantoři mlátí se, nadávájí a ředitel jim u toho hraje na klavír, aby to mělo grády.

Kam se poděla škola hrou? Ne, vážně, kde si, Komenského vize mluvit a rozvíjet výuku, však udržovat si autoritu?