7 + me [BTS]

1: Seoul

Y/n
Už od tátovy smrti uplynuly dva měsíce a já doufala, že by se to za tu dobu mohlo zlepšit. Jak moje nálada, tak i zírání ostatních, ale pořád bylo vše při starém, ne-li horší. Pokaždé, když přicházím domů, vybaví se mi vše, co se toho večera stalo. Pořád vidím jeho tělo ležící v krvi. Každou noc se mi o tom zdá a já nevím, jak to zastavit. Vždy se probudím celá propocená a ze strachu se nemůžu ani pořádně nadechnout. Nesnáším ten pocit. Nesnáším vědomí, že už ho nikdy neuvidím, že jednou přijde den, kdy už si nebudu moct vybavit ani jeho obličej ani hlas. Je navždy pryč.

Procházím se po ulici a lidé si šeptají za mými zády. Ve škole je to ještě horší, tam jim nemůžu utéct. Ve zprávách i novinách z toho byla událost dne, najednou o vraždě mého otce vědělo celé město, všichni do jednoho. Myslela jsem si, že to časem přestane, ale trvá to věčnost. Za těch šedesát dní už to sice není každodenní téma konverzace většiny lidí v mé blízkosti, ale jako bych měla navždy na zádech napsané 'ta, jejíž otce zavraždili'. S takovou vizitkou a neustálým připomínáním si toho večera, se nedokážu soustředit. Každý den se zdá být jen horší a horší, kdo kdy řekl: ,dejte tomu čas a ono to přestane bolet?'. Není to tak. Já se nedokážu zbavit své minulosti, každý den, každou minutu mě pronásleduje a sžírá zevnitř. Neměla jsem tušení, jak tomu vyváznout, dokud-

„Máš všechno? Nenechala sis něco v pokoji?" uslyšela jsem hned, jakmile jsem se objevila na prvním schodu do přízemí. „Neboj, už jsem prošla celý dům, všechno je v pořádku."

Došla jsem do obýváku a uviděla mamku stát a naposledy si prohlížet dům, který před osmnácti lety koupila se svým novomanželem. „Bude mi to tu chybět," zašeptala, když jsem k ní přišla. „Ale je to dobré rozhodnutí, mám z toho dobrý pocit." Podívala jsem se jí do obličeje a usmála se nazpátek. V zaslzených očích měla jiskru radosti z nového začátku.

„Tak co? Můžeme?" zeptala se a nabídla mi ruku. Přikývla jsem a společně jsme tak naposledy překročili práh domova. Od teď bude vše jinak. ,Snad se naše životy změní k lepšímu,' pomyslela jsem si.

~~~

Let z České republiky do Jižní Korey trval několik hodin a jelikož jsme letěli v noci, stihla jsem se i prospat. Ráno mě vzbudil hlas letušky, která nás informovala, že za čtvrt hodiny přistáváme. Podívala jsem se z okénka a viděla opačnou část zeměkoule. Na tento první pohled nikdy nezapomenu, už teď jsem se zamilovala.

„Páni," vydechla jsem úžasem. Právě začalo svítat a východ slunce z letadla byl úplně jiný než ten, na který jsem byla zvyklá. Mamka na vedlejším sedadle mě pohladila po vlasech. Všechno se zdálo být perfektní.

Stěhování bylo dost náročné, ale za pár dní už bylo vše na svém místě. Začala jsem tomu domu říkat ‚domov' a to byla příjemná změna.

~~~

Dnes bylo pondělí, což znamenalo můj první den v nové škole. Byla jsem strašně nervózní. Takhle silně mi myšlenky nevířily ani když jsme do Seoulu přijely. Byla jsem si tak nejistá, ale zachraňovalo mě vědomí, že mám čistý štít. Můžu začít od znova a třeba si i najít nové nejlepší kamarády, i když tohle není nikdy jednoduché.

Abych nezačala vyšilovat, od probuzení se držím jakéhosi plánu, rutiny. Teď nezbývalo nic jiného než se rozloučit s mamkou, která stráví většinu dne v nové práci, dát si snídani a vyrazit.

Udělala jsem si topinky na sladko, jedno z mých oblíbených jídel, aby dnešní ráno mohlo být ještě o něco krásnější. Na jednu stranu jsem se totiž taky snažila nemyslet na loučení s mamkou, než odešla. Tohle nebyl její první den v novém zaměstnání, už si prošla prvním zkušebním týdnem, po jehož skončení ji seznámili s pracovním plánem a všemi těmi důležitými věcmi. Vypadá to, že bude pracovat téměř celý den i týden, jen neděle by měla mít volné. Proto mi nezbývá než si zvyknout na ranní rychlé loučení, absolvování vyučování a následné strávení odpoledne a večera osamotě. Na druhou stranu, nikdo nám nesliboval, že to bude jednoduché a po nějakém čase bude mít přece mamka šanci na povýšení na lepší pozici. Všechno bude dobré.

Jediná věc, která možná nebude zas tak dobrá, je pozdní příchod hned první školní den. Sakra. Rychle jsem umyla nádobí, vzala si batoh a vyběhla ven... pak jsem se ehm vrátila pro boty a sprintem pospíchala s pohledem upřeným na mapu v mobilu. Radši jsem ani nepřemýšlela, jak komicky otřesně jsem musela vypadat.

Když jsem po pár minutách dorazila na místo, už na chodbách nikdo nebyl. Procházela jsem kolem tříd a sledovala jak žáci různých ročníků sedí v lavicích a poslouchají učitelé. Brzy mě však přepadla jiná starost – zjištění, že tato škola je obří a na Google mapách její interiér není. Většina chodeb vypadala téměř totožně, navíc měla budova hned několik pater a já se snažila najít ty jediné ze sta dveří s nápisem 'ředitelna'. 

Nejsem si jistá, kolik minut jsem při hledání ztratila, ale nakonec se mi to přece jen podařilo. Musela jsem se zhluboka nadechnout, než jsem zaklepala a otevřela.

V místnosti stály dvě ženy, jedna mladší v uplých šatech pod kolena a druhá starší, jenž seděla za stolem. „Dobrý den, vy budete slečna Andrews," usmála se na mě ta v šatech. „Mně můžeš říkat slečno Nam, jsem tvoje třídní učitelka." 

„Moc mě těší slečno Nam," řekla jsem a uklonila se místo podání ruky, na které jsem z Česka zvyklá. „Já jsem Min Seohyeon, ředitelka této školy. Začátky bývají složité, ale pevně věřím, že se ti tady bude líbit," pronesla vřelým hlasem druhá žena.

Pak už jsem se slečnou Nam odešla ke třídě. Když otevřela dveře, zatajila jsem dech. Sotva jsem vešla a všechny pohledy zamířily ke mně, není se čemu divit. „Dobrý ráno, třído. Od letošního školního roku k vám přibude jedna studentka, která přicestovala z velké dálky. Budu ráda, když ji pomůžete se studiem a vezmete mezi sebe." Nyní na mě pohlédla a gestem ruky mi naznačila, ať se představím.

Pohlédla jsem na ostatní a zaťala ruky v pěst. ‚No tak, tohle jsem si přece nacvičovala, tohle umím.'

„A-ahoj, jmenuju se Y/n Andrews. Přijela jsem z České republiky a v Koreji zatím nejsem moc dlouho, a tak mi možná bude občas korejština dělat trochu problém, ale budu se snažit co nejvíc. Ráda vás poznávám."

„Děkujeme, můžeš se posadit na jakékoliv volné místo."

Až teď jsem byla schopná uvolnit napětí ve svém těle a pořádně se rozhlédnout po místnosti. Byla tu volná dvě místa – jedno úplně vzadu vedle spící holky a pak jedno ve třetí řadě vedle sympatického kluka. Dlouho jsem nepřemýšlela, překonala strach a posadila se.

Sledoval mě pár zářivých očí. „Ahoj Y/n, já jsem Kim Taehyung, ale můžeš mít říkat Tae," promluvil a ukázal mi svůj neobyčejný úsměv.

‚Taehyung...' Usmála jsem se taky. Jsem připravená začít od znovu.

Hi, jsem tu zpět s novou kapitolou. Pokud se přeci jen najde někdo, kdo by si ji přečetl budu vděčná za komentář a třeba i s infem jak se vám příběh zatím líbí, nebo co by jsem měla zlepšit.

I purple You 💜💜💜

~ gramatická korekce provedena 5.6.23 ~
~ 29.01.24 ~
[...11.08.24...]