7 + me [BTS]

28: We

Y/n
Stále jsem seděla na své posteli a přemýšlela, snad o všem, co se v posledních minutách odehrálo. Bylo toho na mě najednou nějak moc.

Ten sen byl tak reálný, že jsem uvažovala, jestli se spíš nejednalo o halucinaci. Byla jsem z toho tak strašně zmatená a vyděšená, že jsem ani nevnímala slzy, které mi tekly po tvářích.

Ještě víc mě rozhodilo moje spontální rozhodnutí, zavolat Jiminovi. Původně teda Taemu, ale za Jiminovu přítomnost, kterou mi za chvíli věnuje, jsem byla i tak moc ráda.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk zvonku u vchodových dveří. Rychle jsem si setřela slzy, zhluboka se nadechla a vyšla z pokoje.

Když jsem otevřela dveře, naskytl se mi pohled na starostlivého Jimina. Měl na sobě opět černý outfit. Džíny tentokrát vyměnil za tepláky a kšiltovku nechal doma.

Překvapilo mě, že nevypadal vůbec rozespale. Jakoby snad nebylo po druhé hodině ranní.

Už jsme na sebe jen hleděli tak dlouho, že to začalo být trapné. Proto jsem radši odstoupila od dveří a nechala ho projít.

Když mě míjel prohodil: „Ahoj." nad tím jsem se musela pousmát. Zavřela jsem dveře a opět se podívala do jeho očí, krásných očí...

„Ahoj, Jimishi. Dík, že jsi přišel... Promiň. Jsem blázen, neměla jsem tě tu" „V pohodě." skočil mi do řeči a usmál se. „Vzbudila jsem tě?" „Ne." odpověděl a rozešel se k obýváku, kde se posadil na gauč.

„To tak normálně ve dvě ráno nespíš?" pokusila jsem se zasmát. V hlavě jsem však pořád měla ten sen, díky kterému jsem si vzpomněla na tátu. Na ten pohled, jeho mrtvého těla v louži krve.

„Tak... Co se stalo?" zvážnil najednou.

Jimin
Snažil jsem se zakrýt svoje překvapení a strach najednou. Ty sny byly tak podobné. Dokonce i místnost, kde se to všechno odehrálo mi popsala stejně jako tu místnost, kde jsem se nacházel já.

Bylo mi ji líto, kdyby se něco takového zdálo mě, přežil bych to. Ale vědomí, že to musí prožívat i Y/n bylo zdrcující. Nechtěl jsem, aby se cítila špatně nebo smutně. Nechtěl jsem ji vidět brečet. Chtěl jsem, aby byla šťastná. Za jakoukoliv cenu.

~

Celé mi to vyklopila a s těží se snažila potlačit své slzy. Jak skončila, jedna neposlušná slza ji začala stékat po tváři. Svoji pravou rukou jsem ji pohladil po tváři a přitom jsem tu slzu setřel palcem.

Ona se na mě jen udiveně podívala, když jsem svoji ruku pořád nechal na její tváři. Pomalu a nejistě jsem se začal přibližovat k její tváři. Zastavil jsem se těsně před ní, cítil jsem její teplý dech na mé tváři. Špičky našich nosů se jemně dotýkaly.

Zastavil jsem se, abych zjistil jestli to opravdu chce. Ona se na mě však jen překvapeně dívala, po chvíli se ale usmála a já to bral jako souhlas.

Spojil jsem naše rty v jedno a jemně jsem ji začal obdarovávat polibky. Konečně jsem okusil její krásné rty. Tak dlouho jsem po tomto momentu toužil.

Zajela mi rukou do vlasů a přitáhla si mě k sobě ještě blíž. Já jsem ji druhou rukou objal kolem pasu a dále si užíval ten krásný pocit. Radost.

Po chvíli jsme se museli neochotně odtáhnout kvůli nedostatku vzduchu. Usmívala se jako měsíček na hnoji a svými rty naznačila krátké děkuju.

Zkoumal jsem každou část jejího obličeje, jakobych ji nepoznával. Taková nikdy nebyla, byla to však příjemná změna.

„Ehh... Promiň." znejistil jsem, když se na mě pořád dívala. Pod jejím pohledem jsem nebyl schopen normálně přemýšlet, natož mluvit.

„Proč se omlouváš?" zasmála se. Pokrčil jsem rameny. Tak jseš debil? Panebože! Proč si to sakra dělal?! Debile! Nadával jsem si v hlavě.

„Chceš něco k pití? Ani jsem se nezeptala." postavila se a zamířila do kuchyně. „Je tady džus." poznamenala a ukázala mi ho. Já se zvedl a u toho se opět vzpamatoval. „Jo, dík." přišel jsem přímo k ní a objal ji kolem pasu, když stála u kuchyňské linky a nalívala nám pití. Na odpověď jen spokojeně zavrněla.

„Proč jsi vlastně nespal?" opatala se najednou, když mi podávala sklenici. „Co?" napil jsem se. „Předtím jsi mi neodpověděl." vysvětlila mi a vrátila se zpět na gauč. Přišel jsem za ní a zadíval se do prázdna.

Váhal jsem, jestli jí to říct nebo ne. Jak by na to reagovala? Zmátlo by ji to ještě víc, ale měla právo to vědět.

„Byl jsem na záchodě." zalhal jsem. Nevím, jestli mi to uvěřila nebo ne. Snad ano. Jestli mě teď má i za lháře, moje šance jsou... tam někde.

„Dík žes mi to řekla." „Dík žes mě vyslechl." „Dík za všechno." „Dík za tebe." prohodili jsme rychle... Počkat, ona vážně řekla ‚Dík za tebe.'??

Na mých tvářích jsem ucítil začervenání. Ona se jen kouzelně usmála a věnovala mi dětskou pusu na tvář. Byla tak strašně roztomilá.

Celý jsem zrudnul jako rajče a jen se na ni nevěřícně díval. „Mám tě rád." „Já tebe víc." zakryla si rukama tváře a já se zasmál.

„Kdy se vrátí tvoje mamka?" šibalsky jsem se na ni usmál. „Hej!" zasmála se a hodila po mně polštář. Jakmile jsem polštář popadl pro změnu já, začal zdrhat do svého pokoje, jak jsem předpokládal. I hned jsem se rozeběhl za ní pořád s polštářem v ruce.

Těsně přede mnou zavřela dveře, já je však hneď otevřel a spatřil ji, jak se snaží někam schovat. Neváhal jsem a hned po ní hodil onen polštář.

...

A pak už to takhle pokračovalo asi dalších 10 min. Břicho mě už bolelo od smíchu, ale když jsem se podíval na Y/n nevypadala o moc líp. Vlasy měla rozházené do všech stran a její hrudník se zběsile nadzvedával nahoru a dolů. Zrovna stála na posteli a napřáhla ke mně ruku.

„Mír?" „Mír." hned po těchto slovech jsme se bezmocně svalili na postel. „Můžu tu přespat?" otočil jsem na ni hlavu. Ona se jen usmála a posunula se blíž ke mně. Opět jsem se jí zadíval do očí.

„Jsi nádherná." prolomil jsem ticho, které tu už nějakou dobu panovalo. „Dobrou noc." „Dobrou." odvětil jsem a musel se pousmát nad jejími červenými tvářiemi.

Po chvíli se otočila ke mně zády a já jen nespokojeně zamručel. Vzal jsem ji za pas a přitáhl si ji k sobě co nejblíž. Rukou jsem ji objal a hlavu jsem si zabořil do jejich voňavých vlasů.

Naposledy jsem ještě nasál její vůni a následně usnul.