7 + me [BTS]

38: Yes

Jimin
Při našich slovech, jsem si vzpomenul na onu chvíli, kdy jsem ji poprvé políbil a upřímně jsem si nebyl jistý proč, ale chtěl jsem tento čin zopakovat a to právě teď a právě tady.

To byl taky jediný důvod, když jsem se s uslzenýma tvářema odtáhl a na malý moment jsem se jí zadíval do očí, ve snaze v nich něco zahlédnout.

Vděčně, rozpačitě, šťastně a unaveně jsem se na ni usmál, i když jsem věděl, že můj úsměv rozhodně neodpovídal těm emocím, které jsem teď cítil.

Už nebylo na co čekat a já konečně spojil naše rty v jedno. V mém těle se rozlinul krásný, uklidňující pocit a mě došlo, že právě toto, bylo to, ce jsem celou tu dobu potřeboval. Potřeboval jsem někoho, o koho se můžu kdykoliv opřít, komu můžu vše říct a komu můžu věřit. Potřebuju ji.

Y/n jakoby mi četla myšlenky, si obmotala ruce kolem mého krku a já si ji za záda přitáhl ještě o něco blíže.

Tenhle pocit mi celou dobu scházel. Pocit, že nejste stracení, že nejste sami.

A to i přesto, že tady byli pořád kluci, kteří byli mojí oporou po celý můj život. Vždy jsem věděl, že jim můžu věřit, ale potom, co jsem si prožil měsíc ve vězení se ve mně něco zlomilo a už to nebylo takové, jako předtím. Samozřejmě je mám pořád stejně rád, ale nedokážu se jim otevřít tak, jako Y/n. S ní je to jiné.

Náš polibek začal nabírat na vášnivosti, ale zrovna v tu chvíli se stalo to, co jsem teď chtěl nejmíň.

Jungkook
„Nechcete se za nima jít přeci jenom podívat?" prohlížel si Hobi zaujatě horní patro domu. „Já bych tam teda nešel." poznamenal Yoongi s nečitelným výrazem.

„Co by se taky mohlo stát, že?" položil jsem řečnickou otázku, načež mě krátce propálilo pět párů očí. „Co je?" nevině jsem zvedl ruce nahoru.

„Nepamatuješ si snad co se stalo minule?" vážným tónem pronesl Joon a také se zadíval stejným směrem jako Hobi. „Ale vždyť to už je několik let." konstantoval jsem. „Ale i tak. Cítím, že se tam něco děje." pokračoval Joon.

„Jaké máte podezření pane detektive?" krátce jsem se zasmál, ve snaze odlehčit situaci, což se mi ale zřejmě podle jejich výrazů moc nepodařilo.

„Jistota je jistota, ne?" promluvil pro změnu Jin a vydal se ke dveřím. „To jako vážně? Můžeme to Y/n celé pokazit a co budem dělat pak?" promluvil někde za mými zády Yoongi, přičemž Jin ustal v pohybu.

„Neříkám, že tam vletíme, vyrazíme dveře a začneme tam řvát z plných plic." otočil se k nám. „Jenom tam nakoukneme, jestli je všechno ok."

Jelikož všichni včetně mě kývli, vydali jsme se do domu.

„První běž ty, Jungkooku." popostrčil mě Tae a já něj nechápavě pohlédl. „Pro jistotu." řekl tiše, nad čímž jsem musel protočit očima, ale i přesto jsem se vydal po schodech nahoru.

Pomalým a potichým krokem jsem stoupal po schodech i s ostatními za mými zády. Zarazil jsem se však, když jsem spatřil jak na chodbu proudí sluneční světlo právě z onoho pokoje. Dveře byly otevřené a po Y/n ani stopy.

Trochu nejistým krokem jsem tedy postupoval dál, než jsem spatřil ty dva. Nalepení na sobě, jako klíšťata, přičemž spokojeně líbali toho druhého.

Vedle mě se rychle utvořil houf ostatních, kterým spadla brada až někam hluboko do jádra zemského. Překvapeně na ně hleděli, jakoby snad netušili, že mezi nimi něco je. Nebo možná je jen nenapadlo, že by se tahle akce dostala až k takové chvilce/zakončení, nebo co že ti dva měli v plánu.

Jejich krásná chvíle trvala od našeho příchodu přesně 7 sekund, jelikož se ihned odtáhli potom, co zaslechli hluk, přicházející z chodby.

Joon.

Ohlédl jsem se za sebe a spatřil ho, jak stále trochu bojuje s rovnováhou opodál.

On vážně zakopl zrovna teď? Rozhlédl jsem se po podlaze, avšak jsem nespatřil nic,co by mu tento čin umožňovalo.

To je dement... Pomyslel jsem si - avšak v dobrém -, když jsem si uvědomil, že nezakopl o něco, ale asi nějak sám o sebe, nebo já nevím. Klidně jsme se mohli dívat, jak jsou šťastní a místo toho jsme se akorát dostali do pořádného trapasu. Což by se ale asi stalo tak či tak, jelikož kluci zřejmě neměli v plánu v nejbližších minutách odcházet.

Jimin
„To jako vážně?!" podíval jsem se na ně vyčítavým pohledem, ten se však ihned změnil v hluboký smích, který se mnou sdíleli i všichni ostatní, kteří ihned přišli dovnitř.

„Takže jsi zpátky?" usmál se na mě Hobi jakmile jsme se přestali smát. Najednou nastalo až nervózní ticho, všichni napjatě čekali na mou odpověď.

„Jo!" široce jsem se na ně usmál.

~

Až později mi došlo, že jsem v tu chvíli zapomněl na všechno, co se mi honilo hlavou celou tu dobu, kdy jsem tady byl sám. Nevím, jestli to bylo dobré, nebo špatné rozhodnutí. Sice jsem chápal, proč jsem tak učinil, avšak fakt, že na tom vzkazu stálo to, co tam stálo, jen tak nezmizel.

Pořád jsem stoprocentně nechápal onu větu.

Kdyby nebylo tebe, všechno by teď mohlo být jinak.

Jak jinak? O co jim jde? A hlavně, kdo za tým celým stojí? Něco mi říkalo, že tohle nebude tak jednoduché, jak se celou dobu zdálo. Všechny věci jako Ji Ho v té nemocnici, kde pak máma zemřela. Jako Joe na těch školních záchodech. Nebo jako ten vzkaz. Zdálo se mi, jakoby to celé bylo součástí něčeho většího, co si ani nedokážu teď představit.

Je do toho zapletených tolik lidí, že už se nedá uhodnout, kdo tahá za nitky. Kdo to všechno začal, co ho k tomu vedlo, nebo co/kdo všechno je jeho cílem.

Tahle hra se mi nelíbila už z důvodu, že jsem měl pocit, že ani neznám jméno pravého protihráče a dokonce ani nevím s kterými kartami hraju. Zatím jsem ani žádné karty k hraní nedostal a jen se bránil útokům protihráče.

Je načase hru otočit a začít bojovat. Musím přijít na odpovědi mých otázek. Musím to zjistit a pak bojovat.

To však budu moct, jen jestli mi k tomu protihráč dá čas...

Jeho karty jsem neznal, neznal jsem jeho další tah a tak jsem mohl jen předpovídat.

Kam jsem se to sakra dostal?