7 + me [BTS]

18: Tears

Jimin
Najednou se mi do očí začaly rvát slzy. Opět jsem pocítil tu bolest a prázdnotu v mém srdci. Jakoby se svět zastavil.

Věděl jsem, že je tu někde poblíž Ji ho a samozřejmě i ostatní personál. Nechtěl jsem, aby mě tady někdo viděl. Opět jsem se chtěl někde schovat tam, kde mě nebude nikdo hledat, kde po mně nikdo nebude nic chtít, kde budu moct být sám.

Během jsem vystřelil jako blesk z nemocnice, běžet jsem však i přes nedostatek vzduchu a slzy nepřestal. Běžel jsem dál, tmavým Soulem osvětleným jen pouličními lampami.

Tentokrát jsem si ale nepřipadal, jakobych byl sám a neměl kam jít. Věděl jsem, že tady pro mě kluci vždy budou a že se mám kam vrátit. Nebylo to tak strašné, jako minule, ale potom co si člověk uvědomí, že je v mém věku sirotek, celá jeho aspoň z časti optimistická nálada jde do kytek.

Bez jediného slova jsem měl v plánu se vydat do svého pokoje, avšak Jin mě těsně před schodama do druhého patra zastavil.

„Co se stalo?" zeptal se mě starostlivě, když si všiml mých uslzených tváří. Rozhodl jsem se se mu nevyhýbat a proto jsem si se vzlykem povzdechl a podíval se mu do očí. „Ona je mrtvá." zlomil se mi při vyslovení posledního slova hlas.

„Kdo?" objal mě Jin. „Máma." řekl jsem téměř neslyšně. Pomalu ale jistě jsem mu začal smáčet látku na jeho rameni.

Konečně jsem se cítil aspoň o zlomek líp. To vědomí, že nejste sami, že tady pro vás pořád někdo je.

Jin se o mě o staral svým způsobem už od našeho prvního setkání. I když nás vždy rozdělovaly jiné ročníky nebo náš věkový rozdíl. Vždy ho zajímala moje nálada, jestli jsem v pohodě. Vždy se o mě staral, pomáhal mi s úkoly, když moji rodiče byli ještě v práci.

~

Y/n
„Ahoj." pozdravili jsme se všichni téměř najednou. „Eh... Dneska jsou domluvený ty hry, že?" zeptal se Jin trochu zaskočeně.

„Jo." odpověděl jednoduše Jungkook. „Já na to úplně zapomněl." pokračoval rozpačitě Jin když už nás všechny pouštěl dovnitř toho velkého domu.

Automaticky jsme se vydali do obýváku a svalili se na gauč nebo na křesla opodál. „Kde je Jimin?" zeptal se po chvilce ticha Hobi.

Je pravda, že jsem ho dnes téměř nezahlédla. V třídě seděl celou dobu sám a ani o přestávce nepřišel k lavici mě a Taeho jak to běžně dělával. Celou dobu tam jen tak seděl se sluchátkama na uších bez jediné známky přítomnosti.

„Dnes se asi nepřipojí." řekl ustaraně a smutně Jin. O chvíli později už si sedl na téměř jediné volné místo na pohovce. Myslím si, že v tuhle chvíli jsem nebyla jediná, kdo váhal, jestli se má zeptat, proč se k nám Jimin nepřipojí, což je pravděpodobně stejný důvod jako jeho dnešní nálada ve škole.

„Co se stalo?" odvážila jsem se, pořád ale s nervozitou. „Asi nejsem ten pravý, kdo by vám to měl říct." řekl aniž by se na někoho z nás podíval. Jen zapl televizi a už najížděl na různé hry, které jsme si měli v plánu zahrát na odreagování.

„Nenecháme to na někdy jindy?" řekl všem známý hlas. Podívala jsem se ke schodům, kde stál zničený Jimin. Šlo vidět, že se k ničemu nemá, vlasy měl rozházené do všech stran a kruhy pod očima naznačovaly, že se moc nevyspal.

Neváhala jsem a šla jsem ho obejmout, na začátku působil překvapeně stejně jako pohledy kluků, které jsem viděla koutkem oka. Po chvíli se ale uvolnil a objetí mi opětoval.

„Je mi líto co se stalo." zašeptala jsem mu do ucha. V tuhle chvíli se však odtáhl a podíval se mi do očí. „Ty víš..." „Jo." skočila jsem mu do řeči.

„J-jak?" nepodařilo se mu zakrýt to překvapení. Jeho oči na chvíli pohlédli Jinovým směrem, který to s klukama celé pozoroval. Jin jen ale pokrčil rameny a dál nás pozoroval.

„Spojila jsem si jednu a jednu dohromady. Viděla jsem něco ve zprávách, které mi automaticky chodí na mobil. Nebyla tam přímá identita oběti, ale bylo tam napsané,..." „O-oběti?" zeptal se mě Jimin zmateně přičemž mě ani nenechal dokončit větu.

„Jo, bylo to úmyslné." řekla jsem trochu zaskočeně. Myslela jsem si, že ví všechny podrobnosti. „Jakože to byla vražda?" napnulo se celé jeho tělo a zatnul dlaně v pěst i přes jeho oči, které se mu bez jeho kontroly začaly plnit slzami.

Na to jsem jen kývla a čekala na jeho reakci. Rychlým hmatem vzal první věc, kterou viděl před sebou (kromě mě, samozřejmě) a hodil ji vší silou na protější zeď.

V tomto případě to byla bohužel skleněná lampa, která se roztříštila na tisíc malých kousků hned potom, co se dotkla bílé omítky zdi.

Všichni včetně Jimina jsme se udivili jeho reakcí. Takhle naštvaného jsem ho ještě nikdy neviděla, ale i přes jeho momentální agresivitu jsem ho chtěla opět obejmout a říct mu, že bude všechno dobré.

„Ten hajzl!!" zařval Jimin po celém domě. Kluci se najednou instinktivně postavili na nohy a jejich překvapené výrazy, mě přesvědčili, že nejsem jediná, kdo ho takhle vidí poprvé.

„O kom to mluvíš?" zapojil se do konverzace Tae, který k němu přišel blíž. Ostatní ho hned následovali, potom co se trochu vzpamatovali.

„Ji ho." pokračoval naštvaně. „Cože?" nadzvedl Tae obočí. Překvapení neustávalo ani v jednom z nás, všichni jsme jen napjatě čekali na Jiminovu rozsáhlejší odpověď.

„Zjevil se tam z ničeho nic, jako Hyuk tady v sobotu." řekl až moc rychle. Hned po jeho slovech se jeho výraz v obličeji změnil do jakéhosi grymasu říkající: to jsem neměl říkat.

„O čem to sakra mluvíš?" už to nevydržel ani Jungkook. „O ničem." ukončil to těmity slovy Jimin a opět se vydal nahoru.

Yoongi, který se ještě nezapojil do konverzace se teď taky vydal nahoru sebejistým krokem.

Yoongi
Asi jsem cítil jakousi potřebu mu pomoct, když jsem ho tam takhle viděl, protože jsem mu rozuměl. Chápal jsem jeho náladu, jak musí být naštvaný.

Když jsem přišel k jeho pokoji, jen jsem ze slušnosti zaklepal a čekal na nějakou odpověď, ta však nepřišla a tak jsem se rozhodl vstoupit.

„Běž prosím pryč." řekl hned jak spatřil mou tvář. Stál u okna, ze kterého se díval na centrum Soulu.

Zavřel jsem za sebou dveře, aby nás kdyžtak někdo neslyšel. „Myslíš si, že to má mezi sebou nějakou souvislost?" začal jsem opatrně jelikož šlo vidět, že je pořád dost naštvaný.

„O čem to zase meleš?" otočil se na mě s nadzviženým obočím. Raději jsem nereagoval na to jeho zdůrazněné zase poněvadž jsem byl přesvědčený, že by to teď ničemu nepomohlo.

„Všechny ty slety událostí, které se najednou odehrály. Minulost, která se vynořila na povrch. Všechny úmrtí, rozchody a všechny špatné věci v našich životech. Nemyslíš si, že jich je za poslední dobu nějak moc? Z čista jasna se tu objeví noví nebo už téměř zapomenutí lidi. Jako třeba Hyuk, Nabi nebo Ji ho. Po deseti letech někdo opět začal řešit ten požár a najednou se někdo začal zajímat o skutečného pachatele. Prostě mi přijde, že se toho stalo až moc." ukončil jsem svůj proslov.

Jimin se na mě jen s vykulenýma očima divál. Pravděpodobně o tom teď přemýšlel. „Myslíš si, že to má na svědomí jedna osoba?"