7 + me [BTS]

19: R U OK? No.

Yoongi
„Hele to jsem neřekl, jen mi to přijde divný." řekl jsem s pokrčením ramen. „Hmm." prohodil už zase bez zájmu, jen se otočil zpět k oknu a pokračoval ve své činnosti alias nečinnosti.

„Nechceš se vrátit dolů?" pokusil jsem se o nemožné. „Ne." řekl chladně. „Nechme to na pátek, bude víc času." pokračoval ledabyle. „Ok." povzdechl jsem si a vrátil se dolů.

Potom co jsem to klukům řekl, jsme se všichni vydali domů. Radši jsem se jim o mém podezření nesvěřoval, jen by to byla pro všechny další starost.

Tae
Po cestě domů jsem opět přepnul do mého reálného módu. Před klukama se snažím vypadat jakože je všechno v pohodě, že jsem se přes ten rozchod přenesl, ale ne.

Celou dobu od našeho rozchodu si říkám, jaký jsem debil, že jsem to udělal. Cítil jsem lítost, vyčítal jsem si to. Aspoň jsme teď mohli být přátelé, co si někdy zavolají, pobaví se o novinkách nebo si jen tak zajdou ven. Ale teď už mezi námi nebylo nic.

Kdybych to tak nehrotil a normálně si s ní promluvil, všechno by teď mohlo být jinak.

Ona si to nezaslouží, ona si MĚ nezaslouží. Je to tak bezvadná holka a pak jsem tady já ten namyšlenej idiot.

O dva dny později, 21.11., pátek
Y/n
Nechápala jsem vůbec nic. Co? Kdy? Jak? Opakovala jsem si v hlavě, když policajti odváděli Jimina z domu.

Nevnímala jsem čas ani okolí, jen jsem pozorovala jak policejní auto odjíždí s modročervenými majáčky.

Všechny nás z tranzu probudilo až pípnutí telefonu. Až teď mi došlo: „Co se to sakra stalo?!" podívala jsem se na kluky, kteří vypadali stejně překvapeně jako já, čímž mi v podstatě i odpověděli na moji řečnickou otázku.

Telefon zapípal znovu a tentokrát se jeho majitel i podíval na příchozí zprávu. Tae se z ničeho nic doslova posadil na zadek. Výraz v jeho obličeji se teď změnil z překvapení do smutku a zklamání. Najednou mu začali po tvářích téct potůčky slz. Na nic nečekal a během vystřelil z domu jako blesk, až jsem se divila, že se stihl obout a vzít si do ruky kabát, ve kterém přišel.

„Sakra." prolomil ticho Joon, když se podíval na Taeho mobil. „Co se děje?" ozval se Yoongi s podobnou otázkou jako já před chvílí.

Joon na nás natočil telefon na jehož displeji byla fotografie dvou lidí. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala Nabinu tvář. Vedle ní stál nějaký pohledný mladík, který ji zrovna dával pusu do vlasů.

Teď mi byla Taeho reakce jasná. „Poslalo mu to neznámé číslo." konstantoval Joon, já už si ale obouvala boty abych mohla jít za Taem.

Z domu jsem vystřelila jako blesk McQueen. Venku byla zima a tma, naštěstí tu ale bylo dost pouličních lamp. Rozhlížela jsem se všude kolem, ale nemohla jsem Taeho nikde najít.

Udělala jsem pár kroků v před, ve snaze ho někde zahlédnout. Nikde však nebyl a mně nezbývala jiná možnost, než se vrátit za klukama.

O pár dní později
Když byl Jimin u soudu, odsoudili ho na jedenáct let. Samozřejmě z toho nebyl nikdo nadšený. Jimin se ale ani nepokusil o nějakou obhajobu. Pokaždé, když jsem ho viděla, jen nehnutě seděl se sklopenou hlavou a chladnou tváří. Jakoby v něm nebyla žádná emoce, jakoby zamrznul v čase.

Co se týče Taeho, celou dobu jsem ho neviděla. Neměla jsem nejmenší tušení o tom, kde je. K sobě domů se prý vrací jen na noc, dokonce ani ne na každou. Celou dobu je pak někde venku, sám.

Tak nějak si to aspoň myslí Joon, který se s ním jako jediný viděl. Domluvil se s jeho rodinou, aby mu zavolali, až se vrátí. Napoprvé to však nevyšlo, protože se prý vrátil po půlnoci a jen si zašel do sprchy, pro jídlo a převléct se.

Napodruhé ho ale zastihl jeho otec, když šel v noci na záchod, tak zavolal Joonovi, který se vzbudil uprostřed noci a pospíchal k jeho domu.

Původně si chtěl promluvit, ale nakonec byl rád, že mu vůbec vrátil jeho telefon. Aby se aspoň ozval, kdyby se něco stalo.

26.11., středa
Jimin
Co se to se mnou sakra děje? Wtf? Lítalo mi hlavou většinu času. Nechápal jsem nic, ani jsem asi nechtěl. Můj život se teď změnil od samých základů. Obrátil se vzhůru nohama a já nevěděl jak ho otočit zase zpět.

Za celý den se ve mně prostřídalo nespočet emocí. Smutek, zlost, lítost, optimismus, sklamaní, naivita, pohrdavost, zmatek,... Ale ani jedna z nich se nedokázala prodrat na povrch. Nedokázal jsem projevit ani jednu z emocí, nevěděl jsem JAK.

Nevěděl jsem, co se se mnou děje, co se stalo ani proč tady teď sedím ve vězeňské cele. Nechápal jsem to. Vždyť jsem NIC neudělal.

Policajt mi při výslechu sdělil, že klíčová k celému případu byla výpověď svědka. Jeho identitu mi neřekli, ale prý jim sdělil, že jsem v tu chvíli byl ve špatné psychické situaci a že jsem litoval toho, že jsem její syn. Dokonce jim vypověděl, že jsem mu prý řekl: „Nechci aby se probrala s vědomím, že je její manžel mrtvý a že za to celé můžu já." to jsem však nikomu neřekl.

Celé se mi to zdálo podezřelé. Nepopírám, že mi to tak tisíckrát neproletělo hlavou, protože ono se to stalo. Ale nikdy bych ji neublížil. NIKDY.

Jediná dobrá věc, je že podle doktorů zemřela klidně, bezbolestně. Někdo ji odpojil z přístrojů, díky kterým mohlo její srdce bít a plíce dýchat.

Tentokrát jsem jim to více věřil, než když zemřel táta. Aspoň se už nemusí trápit a může být opět s tátou v nebi.

Aspoň jsem tomu chtěl věřit, že se opět potkali. Nechtěl jsem však, aby se na mě z vrchu dívali.

Tae
Pocit, že vás zradila osoba, které jste věřili, milovali ji, je nepopsatelný. Ta prázdnota, která momentálně zahlcovala moje srdce mě zevnitř ničila.

Pořád jsem se musel dívat na ty fotky, které mi někdo pod přezdívkou unknown poslal. Říkal jsem si, CO má ten kluk a já ne. Proč mě nechala, aby mohla být s tímhle.

Měl jsem vnitřní pocit, že to byl hlavní důvod jejího odjezdu a našeho rozchodu. Že to bylo všechno kvůli tomu klukovi.

Nejvíc mi však bylo líto, toho faktu, že mi to ani neřekla. Mohla se mi svěřit o tom, co se děje. Kdyby mi to řekla do očí a vysvětlila mi to, nemusel bych se teď takhle cítit. Jenže ona mi to neřekla a já se to pak musel dozvědět od cizího člověka.

„Já už nemůžu. Už nemůžu dál." mluvil jsem sám k sobě uprostřed lesa kdoví kde