7 + me [BTS]

45: Idea

Ahoj, jen jsem vám chtěla zdělit (možná už se to zde někdy objevilo), že všechny vyslovená slova v češtině, budou napsané kurzívou, aby jste v tom neměli zmatek ;)

Y/n
Znáte ten pocit, kdy vám přijde, že se vznášíte v oblacích, cítíte vítr ve vlasech a všechno je přesně tak, jak má být?

Ten pocit jsem momentálně zažívala s doprovodem hřejivě uklidňujícím šimráním v mém bříšku. Všechno se zdálo být tak dokonalé. Taky že v tom momentu všechno dokonalé bylo.

Celým mým tělem projel krásný pocit, který se snad ani popsat nedá. Překvapenýma očima jsem se utápěla v těch jeho, které doplňovaly krásné jiskřičky radosti. Najednou jako by se čas zastavil a byly jsme jenom my. My dva. Já a on. Dvě zbloudilé duše, které si k sobě našly cestu i přes jisté problémy a překážky. Duše lidí, kteří se nevzdali a bojovali dál za sebe navzájem a nejen díky tomu se dostali do tohoto kouzelného okamžiku, na který už jistě nikdy nezapomenou.

Zatímco jsme se na sebe dívali a užívali si to/ho štěstí, jsem se nadechla a vyslovilo větu, která si s mou myslí už nějakou chvíli pohrávala.

„Já tebe taky, Jimishi."

~

„Mám nápad." prohlásila jsem odhodlaně a s dětskou radostí jsem pohlédla na osobu sedící po mé pravici. „Začínám se bát." zasmál se a kývl na znamení, ať pokračuju.

„Co by jsi řekl na hodinu vzdělávání?"

„Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě, načež jsem pokračovala: „Čeština?" promluvila jsem v jazyce jeho uším dosud neznámém, když teda nepočítám zpěv Elsy v podání Moniky Absolonové a následně Kookův cover, který toho společného s původní verzi moc neměl. Na ten večer, kdy jsme se po asi měsíci konečně zase všichni viděli s radostnou atmosférou, jsem doteď nezapomněla a pravděpodobně ani nikdy nezapomenu, jelikož se mi ta vzpomínka do hlavy pořádně zaryla a já za ni byla ráda.

„Co?" pokračoval ve zmateném tónu hlasu, avšak tentokrát přidal i jedno obočí, které bylo o něco výš, než obvykle.

„Čeština." zopakovala jsem se smíchem. „Če- co?" nedokázal však zopakovat blonďák vedle mne. „Víš co? Pustíme si nějaký film. Na co máš náladu?"

„Nevím, asi klasika."

A to je co? Nadzvedla jsem tázavě obočí pro změnu já a věnovala mu nechápavý pohled.

„Nevím, vyber něco ty." pokrčila rameny a otočil svůj pohled na obrazovku televize, aby viděl mé následující činy.

Na chvíli jsem se zamyslela a nakonec vybrala film Jsem číslo čtyři, avšak tu bylo jednoo ale.

Přece tenhle den nebude pokračovat obyčejným sledováním filmu. Ano, obyčejně i přes společnost jistého chlapce.

Kdo by to byl řekl, že jsem na internetu schopná najít americký film s českým dabingem a korejskými titulkami?

Musím se pochválit.

„Co-cože?" optal se blonďák, když zaznamenal podrobnosti filmu, který jsem se zrovna chystala pustit.

„Vzdělávání nechť začne." zasmála jsem se a začala svou pozornost věnovat zatím černé obrazovce.

Ze začátku se Jimin moc netvářil, ale pak si na mou rodnou mluvu zřejmě zvykl, nebo onomu zvuku nevěnoval moc pozornosti a spíš se zaměřil na titulky, které pravidelně přeblíkávaly ve spodní části televize.