Těhotná v Bradavicích

Náhle se rozrazili dveře

Od té doby co za sochou našla ten vzkaz, k té soše Marie chodila častěji. Ten vzkaz se zakroužkovaným jménem, si vzal o dem později. To jí udělalo radost. Jen jí bylo líto že jsou to už dva týdny od najití papírku se jmény a zatím nic. Nejvíc jí ale mučilo to jak ho potkává na chodbách a ON děl že není. Jako by neexistovala. 

Dnes šla Marie zase okolo té sochy a byla mile překvapená, když tam uviděla papírek. Nedočkavě si ho vzala a otevřela. Byla tam věta, kterou mohla pochopit jen ona: Splním tvé přání.
Chvíli na to koukala a nevěděla jestli to pochopila správně. I  tak si strašlivě přála aby jo.

Devátý měsíc těhotenství                                      
Šla zrovna po chodbě, když okolo ní prošel Sirius. ,,Už jsem to udělal." Řekl a nezastavil u ní a pokračoval dál. Nechápala co to do něj vjelo ale nechala to být.  

,,Marie neuvěříš co se mi stalo." Řekla jedna z jejích kamarádek. ,,Co?" Zeptala se Marie. ,,Šla jsem na oběd a v jedné chodbě do mě vrazil Regulus Black až se mi rozsýpali učebnice. A teď to přijde, on se mi OMLUVIL a pomohl mi sesbírat ty učebnice! To se snad ještě nikdy nestalo." Vyváděla jako pominutá. ,,To je zajímavé." Odpověděla jí Marie. Víc na to neřekla.

O několik dní později z pohledu otce dítěte 

Zmijozeláci mi dnes poslali kletbu na ruku a proto teď trčím na ošetřovně. Náhle se rozrazili dveře do ošetřovny a stáli v nich kamarádky Marie, s rodící Marií. Madam Pomfriová mi do ruky strčila mastičku, kterou mi mazala ruku se slovy ať si to namažu sám a šla se věnovat Marii. Ještě než Marie zmizela za závěsem přísahal bych, že si mě všimla. 

Slyšet jí rodit nebilo nic příjemného. Bylo mi jí strašlivě líto. V tuto dobu jsem nejvíc chtěl být u ní ale neodvážila jsem se. A tak jsem jen seděl a mazal si ruku tou masti. 

Po nějaké době porodila, v tu chvíli se okolo ní narvali všechny ty její kamarádky. Chtěl jsem jí popřát, říct že je strašlivě statečná a obejmout ale zároveň jsem měl strach. A tak jsem to udělal jinak. Po tom co mi madam Pomfiová ovázala ruku jsem odešel. Při odchodu jsem ale prošel okolo vchodu k jejímu lůžku. Na nepatrnou chvíli jsem se zastavil. Nevešel jsem ale jen otočil  hlavu ke vchodu, kde ležela a usmál se na ní. Všiml jsem si při tom malého drobečka v jejím náručí. Jsem si stoprocentně jistý, že si mě všimla a úsměv mi oplatila.

Rozhodl jsem se že se za ní zastavím, až bude sama.