Kronika, již sepsal neznaboh Jean d'Quirens.
Ano, autor sice může být heretikem, ale hodnota historických faktů v této kronice je naprosto nezpochybnitelná, a každý ojteista, ať nesnáší Kronikáře sebevíc, by si ji měl přečíst a dovzdělat se o dějiná...
Pohřeb Honimíra byl velkolepý. Pohřební průvod jeho tělo odnesl až k úpatí Ojtlympu, kde si ho měl převzít Ojta.
Nový kníže Draco se ihned chopil úřadu. Vzal si půvabnou Ďouravku, se kterou si užil spoustu zábavy. Taktéž začal rozšiřovat armádu, aby zvětšil území Říše.
Jeho bratr Sportovec byl vysoce rozhořčen. Nejprve se pokusil o spiknutí a následný státní převrat. To mu ale rozmluvila maminka.
A tak se rozhodl, že se uchýlí do ústraní a prostě počká, až bráška pojde. Jednou to přijít musí, a potom se vlády ujme on.
Jenže pěkného letního večera, kdy na kanapi se svou paní drandil, náhle pohnulo se mu cos v hrudi. Po úzkostlivém zaúpění padl Sportovec, syn Honimírův, bezvládně k zemi a již se neprobudil ani nepohnul.
Draco, nic netušíc o ďábelských plánech svého bratra, byl zdrcen. Domníval se, že si Sportovec nezasloužil zemřít, a pokud ano, tak trošku důstojnějším způsobem.
Kníže tedy nechal Sportovcovo tělo přenést na horu Ojtovo místečko, kde nebožtíka pochovali. O pár měsíců později se na vrcholku začala stavět rotunda na Sportovcovu počest.
Na počátku panování Draca byl Šukyr jen malou zemičkou obklíčenou velkými a mocnými říšemi. Draco se rozhodl to změnit, a tak odvážně napadl Kožmrdskou říši, kde toho času vládl hrozný vladyka Kládivoj III.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Draco se hrdinně postavil Kládivojovi přímo před branami vesnice Kožmrdky.
Začala bitva. Řinčení železných mečů se rozléhá stepí. Bijci obou stran se udatně mydlí a řežou. Je to jako sado maso rituál. Tolik krve, tolik uřezaných hlav! Nikdo z vojáků nikdy nic takového jakživ nespatřil. Bylo to jako peklo na zemi. Bylo to jako panenství.
Jenže Draco Veliký bojoval lépe. Po dlouhatých sedmi hodinách, to jest 420 minutách, byl Kládivoj a jeho poslední přeživší vojáci obklíčen.
V té době dobře známo bylo, jak velká chlouba vznešeného vladyky Kládivoje byla. Když Kládivoj prosil Draca na kolenou o milost, rozhodl se moudrý kníže šukyrský použít proti nepříteli jeho vlastní zbraň.
I stáhl Draco Veliký sokovy kalhoty a podivil se velice. Takový mrňous! Nikterak zaskočit však nenechal se. Pohotově vytáhl nožík a rychlým sekem zbavil Kládivoje toho posledního, co mu zbylo a následně mu to do chřtánu nacpal.
I udusil se Kládivoj a toto budiž jedinou věcí, díky které na něj, darebáka, vzpomínáno bude. Sláva Dracovi Velikému! Sláva velké šukyrské říši, jež tu kožmrdskou zadupala do země a smetla z povrchu zemského!
Tím zanikl Kožmrdský stát. Šukyrská říše, schopným a statným Dracem Velikým vedena, získala její západní část. Zbytek si uzobly velké říše Kayrulla, Asan a Helbogci.
Jenže zisk Kožmrdky byl knížeti malý. Chtěl víc. Mnohem víc. Chtěl pohltit okolní země jako ústa oběti pohlcují Ojtův sirup. A jak chtěl, tak i konal. Usilovně bojoval na několika frontách, proti snad všem okolním zemím.
Jednoho říjnového rána, nedaleko Kopce Poznání, se schylovalo k bitvě. Na jedné straně stál Draco, kníže šukyrský, na druhé Kakajan VII., sultán kayrullský. Vítěz bere vše. Území, bohatství, slávu a hlavu toho druhého.
Trubky zatroubily. Koně zařehtali. Železo zařinčelo. Vojáci zařvali. Začala vřava. Vřava, jež si stovky obětí vyžádala, a to na obou stranách. Bylo to jako peklo na zemi. Jako apokalypsa. Vypadalo to, že nikdo z toho žáru krutosti a nenávisti nevyjde živ.
A přece, po čtrnácti hodinách boje, vychází z vřavy Kakajan s Dracovou hlavou na oštěpu napíchnutou. Jako špíz.
Kakajan nechal převézt Dracovu useknutou hlavu do kayrully, kde je dodnes vystavena v Množičském relikviáři.
