La Chronique

Roi Campagnol

Kralevic Hraboš se v den svých osmnáctých narozenin jako obyčejně probudil kolem šesté. Vstával brzy, to proto, aby mohl co nejdéle studovat nejrůznější věci. Zajímal se především o diplomacii a mezinárodní vztahy.

Toho dne však studovat nechtěl. Dosáhl přece osmnácti let. V takový den se nesluší cokoliv dělat.

Nejprve rozsvítil svíčku. Byl leden a takto brzy ráno bývala ještě tma. Hned pod svícnem se však nacházelo cosi zvláštního. Byl to papír s královskou pečetí.

Hraboš nad listinou chvilku mžoural a pak se pohotově dal do čtení.

Milý Hraboši,

přeji ti vše nejlepší k tvým osmnáctým narozeninám. Jsi už velký kluk! Jako by to bylo včera, co jsem tě s tvou matkou choval v náručí.

Ale nyní jsi již mladý muž s velkou spoustou rozumu a rozvahy. A já myslím, že jsi dostatečně zralý na to, abys zdědil trůn.

Víš, můj vztah s tvou matkou nebyl růžový. Byla na mě moc, moc ošklivá. A tak jsem se rozhodl utéct a přenechat trůn tobě, neboť si jsem jist, že břímě vládce poneseš lépe než já.

Tímto se s tebou loučím. Už se nikdy neshledáme. Nesnaž se mě hledat. Radši dej tý zasraný megeře Kunhutě co proto!

Klaním se Ti, králi šukyrský

Šudrich

P.S.: Nezapomeň se dnes teple obléct! Venku je zima!

Hraboš byl trochu zmatený, ale nakonec se vzpamatoval a vyběhl ze svých komnat. Zamířil ke královskému písaři Běloslavovi Vybělilovi.

„Běloslave, Běloslave! To je dopis od otce! Vzdal se trůnu! Jsem král!" volal hlasita bouchal přitom do dveří Běloslavovy ložnice.

Po několika vteřinách se dveře otevřely a v nich stál rozespalý Běloslav Vybělil.

„Fo tu chfef?" vytrousil z úst zcela nesrozumitelně.

„To je dopis od otce! Vzdal se trůnu! Jsem král!" zopakoval ještě jednou Hraboš a mával písaři před nosem dopisem.

„Deláf fi ve mě fwandu?" nechtěl věřit Běloslav.

„Vůbec ne, nedělám! Přečti si to!"

A Běloslav četl nahlas: „Miwý Hvabofi, pfeji ti ffe nejwepfí k tvým ofmnáftým nawoveninám. Fi uf veuký kwuk! Uako by to bywo ffewa, fo fem tě f tvou matkou chovau v náwufí.

Awe nyní fi jif mwadý muf f veukou fpouftou wovumu a wofwahy. A já myfuím, ve fi doftatefně vwalý na to, abyf fdědiu twůn.

Víf, můj fftah f tvou matkou nebyu wůfový. Byua na mě mof, mof ofkuivá. A tak fem fe wovhodw utéft a pfenechat twůn tobě, newoť fi fem jift, ve bwímě vuádfe ponefef wépe nef já.

Tímto fe f tebou woufím. Uf fe nikdy nefchwedáme. Nefnaf fe mě huedat. Wadfi dej tý vafwaný megeve Kunhutě fo pwoto!