La Chronique

Princes Cherchass, Dildain et Honimier II.

I nastoupil nový kníže Drahohonil na trůn. Jenže vše nebylo růžové. Našli se totiž jedinci, jež nechtěli za žádnou cenu uznat platnost stařešinského záojtu.

A velmi nepřekvapivě to byli Drahohonilovi bratři. Dildin trucoval, ale nic nedělal. Honimír taktéž trucoval, ale na rozdíl od svého staršího sourozence konal.

A jak konal! Špinavě se dohodl s batyrbeckým vojvodou Abdulgumakem VII. na tom, že společnými silami Drahohonila sesadí.

Zemí se šířil poplach. Batyrbecká vojska pod vedením krutého Abdulgumaka VII. a Honimíra II. dorazila k branám šukyrských stepí.

„Co mám dělat?" panikařil Drahohonil ve společnosti velmožů.

„Budeme bojovat!" zvolal vojensky založený Krutibrko Stéblo.

„Trubče! Copak máme dost silné vojsko, abychom porazili Abdulgumaka?" odvětil kníže. „Nemáme. Raději uteču do bezpečí a do konce života se budu skrývat, než abych se nechal rozsekat batyrbeckými hrdlořezy!"

„Dobrá, jak myslíte, můj kníže."

I sebral se slaboulinký kníže Drahohonil a utekl do vzdáleného Panenského hradiště, jehož hradby dosud žádná armáda neprolomila. Dočkal se tam milého přivítání.

Ještě více slaboulinký Dildin byl Honimírem zajat. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí byl vězněn v žaláři a čekal na krutý trest.

Čtyřicátého prvního rána jeho pobytu v kobce se otevřely ocelové dveře.

„Vylez, všiváku," pravil hromotluk stojící ve dveřích.

„Jsem svobodný?" zeptal se trochu naivně Dildin.

„Budeš, až knížeti Honimírovi Druhému odevzdáš takové dvě věci."

„To udělám s největším potěšením," řekl Dildin a nechal se dovést před nového knížete.

„Které dvě věci ti mám odevzdat, můj nejdražší bratře?" chtěl ihned vědět.

„Tvá varlata, milý Dildine," odpověděl pohotově Honimír. K Dildinovi přišli zezadu dva mohutní muži, stáhli mu kaťata a usekli pytlík.

Dildin mohutně zařval.

V tu chvíli již kníže Honimír držel jeho krvácející měšec, a pravil: „Jsi svoboden. Sice vykleštěn, ale svoboden."

„Já se pomstím!" běsnil Dildin. „Já se vrátím a pomstím! Zabiju tě! Nebudu mít slitování, ty jedna odporná prašivá kůže!"

„Na čerstvě vykastrovaného mi přijdeš nějaký moc živý," zareagoval Honimír. „Odveďte ho."

Dildin se sice vzpíral, ale na mohutné strážné byl krátký. Byl vyveden z paláce a pohozen na chodník.

Jenže Dildin uměl plnit sliby. Velmi spolehlivě. A když tedy slíbil Honimírovi pomstu, tak se pomstil. A to se vším všudy.

O několik let později, jedné teplé letní noci se tedy Dildin vplížil do knížecího paláce, vzal nožík a začal konat.

Přepadl Honimíra ve spánku, a hravě ho obřezal, podřezal a stáhl z kůže a ujal se moci.

Honimírovu kůži pak nosil jako kabát, a jeho předkožku jako pásku přes oko. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá: prostě jenom tak.

Drahohonil byl tou dobou již pátým rokem ubytován v Panenském hradišti. Za tu dobu si tu vyhlídl i nevěstu: jistou Šouravu.

Když se Drahohonil doslechl o činu svého bratra, prohlásil: „Když to zvládne Dildin, tak to zvládnu i já! Jdu si pro tebe bráško!"

Domluvil se pak se Sašou Chámovodem, sluhou z knížecího paláce, že nalije Dildinovi do pití jedovatý sirup.

Saša tedy naservíroval tento smrtící koktejl knížeti. Ten ho s chutí vypil.

Po několika minutách mu začalo být opravdu mimořádně zle.

Kníže Dildin svíjel se v křečích na zemi, jako by jej mánie popadla, zvracel, kňučel, ale nic mu nepomohlo. Zemřel v obrovských bolestech břicha a genitálií.

A Drahohonil byl zpět. Ihned se vrátil do úřadu a zvostal v něm dlouhých osmačtyřicet roků, a za těch osmačtyřicet roků se nestalo vůbec, ale vůbec nic.

Drahohonil zemřel z neznámých důvodů. Mnozí však dospěli k teorii, že proto, že ho honil příliš draho.

Drahohonil po sobě zanechal vdovu Šouravu a syna Vprdelinechta.