Flame of fire [Peter Parker ff]

6.

Jsou to dva týdny. Dva týdny ležím v nemocnici. Před třemi dny mi už sundali kyslíkovou masku a konečně můžu dýchat sama. Jenže s tělem je to horší. Mám popáleniny po celém těle a střepy z prasklé výlohy mi kůži také dost zohavily. Prý možná budu mít jizvy.

Všude pípají přístroje a já se nemůžu ani hnout. Snažím se usnout, když v tom někdo zaťuká na dveře a vejde.

,,Petere." Musím mluvit potichu, jinak se rozkašlu. ,,Ahoj Lody. Promiň že jsem nezašel dřív, nemohl jsem." Sklopil zrak a já se jen usmála. ,,To je dobrý, moc by sis semnou stejně nepopovídal." ,,Moc mě to všechno mrzí, vím že omluva nestačí a že budeš mít asi doživotní následky. Kdybych jenom s tebou šel i když jsi odmítla, nemuselo to tak dopadnout. Jsem bezohled-" ,,Petere zastav." Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi že z tohohle viní sám sebe. ,,Ty za nic nemůžeš jasný? I kdybys semnou šel, nezabránil bys tomu, ten obchoďák by stejně vybouchl. Zbytečně bys ležel v nemocnici i ty." ,,Já vím ale-" ,,Petere mlč."

Peter zavřel pusu a smutně se podíval do země. ,,Je mi líto co se ti stalo." ,,Já vím, ale hůř jsou na tom ti co byli vevnitř." ,, Prý nikdo nepřežil." Smutně jsem sklopila oči. Je to štěstí že jsem přežila.

,, Jo něco jsem ti přinesl." Usmál se a já čekala co to bude. Z tašky vytáhl růži a vzkaz. ,,Od MJ a Neda." Usmála jsem se. Peter mi dal růži do vázy. ,, Děkuju. " ,, Chceš přečíst ten vzkaz?" Jen jsem přikývla, pořád nemůžu moc hýbat rukama. ,, Přejeme ti brzké uzdravení, moc nám chybíš. S láskou MJ a Ned." Usmála jsem se. Peter dal vzkaz k růži a sedl si zpátky ke mně.

,,Začalo vyšetřování ohledně toho výbuchu. Co jsem tak zaslechl tak někdo do toho obchoďáku dal bombu, neví se jestli to byli teroristi nebo někdo jiný." ,, Táta říkal že v okolí toho centra bylo dost lidí. Hodně z nich skončilo v nemocnici a že ti co přežili tak je čeká výslech, prý policie nemá žádná vodítka." ,,To je taky pravda, možná budou výslíchat i tebe." ,,Moc jim toho nedokážu říct, skoro nic si nepamatuju. Možná se ze mě stane mrzák." ,,Nestane, věřím že se uzdravíš." Dal mi opatrně ruku na tu mou. ,,Jsem rád že jsi to přežila, nevím...... nevím co bych dělal kdybys..." ,, Já vím." Řekla jsem mírně a snažila odvodit řeč někam jinam. S Peterem jsme se ještě bavili o škole, pak oznámil že bude muset jít. ,, Přijdeš zase?" ,,Neboj, přijdu." Usmál se a odešel.

Prohlížela jsem si růži. Její rudá barva jako krev se v depresivním nemocničním pokoji nádherně vyjímala. Už abych byla doma.

***
Je 8:00, právě jsem po snídani a za dvacet minut konečně jedu domů. Od Peterovi první návštěvi uběhly tři týdny. Jsem naprosto zdravá, akorát na pravé ruce mi zůstala jizva po popálenině. Jsem šťastná že jedu konečně domů. Balila jsem si poslední věci do kufru.

Všechno jsem měla hotové a teď zbývalo už jen čekat. Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Včera se tu stavili rodiče, táta pro mě připravuje překvapení. Jsem zvědavá co vymyslí.

Jen tak jsem seděla a chtěla se natáhnout pro mobil. Najednou z mých rukou vyšlehly plameny. Zakřičela jsem leknutím a spadla na zem. Zhluboka jsem dýchala. Co se to právě stalo?! Postavila jsem se a znovu se chtěla natáhnout pro mobil, jenže z mých rukou znovu vyšlehly plameny. Ruku jsem rychle stáhla zpět.

To není možné, přece nemůžu mít další superschopnost. Ruce jsem si dala před obličej a zkoumala je, všemožně otáčela dlaně, ale vypadaly zcela normálně. Natáhla jsem ruku a natočila dlaň směrem do stropu. Z dlaně plápolaly plamínky ohně. Tancovaly na mé ruce, když jsem dala ruku v pěst, plamínky zmizely. Ten výbuch nejspíš semnou něco provedl.

Někdo zaťukal na dveře. ,, Dále." Rychle jsem si sedla na postel. Dovnitř vešel táta s vřelým úsměvem na tváři. ,,Ahoj tati." Šla jsem jo obejmout. ,,Ahoj Mel, konečně pojedeš domů." Dal mi pusu do vlasů a vzal můj kufr. ,,Tak pojď, doma na tebe někdo čeká." ,,Tak to jsem zvědavá." Zasmála jsem se a společně opouštěli nemocnici.