Přišla jsem domů ze školy a hned si mě odchytil Bruce. ,,Mel, na slovíčko prosím." Přikývla jsem a šla za ním. Vypadal dost ustaraně, pořád jsem se trochu styděla za to dnešní ráno. Vešli jsme do Bruceovi pracovny , kde byl táta a prohlížel si škody napáchané ohněm.

Vešli jsme dovnitř a tátovi se zablýsklo v očích. ,,No, jak mi tohle chceš vysvětlit?!" Táta se do mě hned pustil, ale Bruce ho zadržel. ,,Tony, nech ji ať to vysvětlí sama." Zamračila jsem se na Bruce. Zrádce, hned to všechno musel vyžvanit tátovi.

Poraženecky jsem si sedla na židli a vše jsem mu řekla. ,, Tony, potřebuju se s tebou o něčem poradit." Řekl náhle Bruce a oba odešli z kanceláře. Přes prosklené dveře jsem viděla jak se tam hádají. Táta se poté na mě smutně podíval, ale pak přikývl a oba vešli zpět do pracovny.

,, Melody, jestli to přijmeš, můžeš se stát Avengerem." Usmál se táta a já zavýskla. ,,O můj bože, to jako vážně?" Oba dva přikývli a já jsem zavýskla ještě víc. ,,Pokud..." Zarazil se táta a já stichla. ,,Ovládneš svoji moc a nepodpálíš celé Avengers Tower." Přikývla jsem a zatleskala jsem si. Jsem členem Avengers a můžu s nimi na mise, to je tak hustý.

***
Musela jsem si jít vyčistit hlavu a všechny myšlenky si uspořádat v hlavě. Dnes nebylo zrovna hezké počasí, obloha byla zatažená a nejspíš bude pršet. Procházela jsem ulicemi města a napadlo mě že bych se na město podívala z výšky.

Zamířila jsem na mrakodrap, kde jsme tehdy byli s Peterem koukat na západ slunce. Sedla jsem si na kraj střechy a pozorovala dění města. Chtěla bych být pták, mít křídla a vše vidět z výšky, cítit svobodu a nemít žádné starosti.

Uslyšela jsem kroky za mnou. Ihned jsem zbystřila. ,,Co tady tak sama?" Ozval se hlas a já se strašně lekla kdo to je, naštěstí to byl jen Spidey. ,,Strašně jsem se tě lekla. To mi už nedělej." ,, Promiň." Spidey si sedl vedle mě. ,,Jen tak přemýšlím, je tu krásně a krásně se tu urovnávají myšlenky." ,,S tím musím souhlasit." Ten jeho hlas mi byl strašně povědomý, už minule jsem se zamyslela jestli mi není povědomý. Je to zvláštní. ,,Je tu nádherně, máš štěstí že díky svým pavučinám můžeš bez námahy pozorovat město z mrakodrapu." ,,To asi jo, ale je to hodně náročný mít, já nevím tyhle schopnosti." Sklopil hlavu.

,,Copak ty nejsi rád za to co umíš?" ,,Jsem, ani nevíš jak, jen prostě... Bych chtěl být někdy obyčejný." ,,Myslím že nikdo není obyčejný, každý máme své kouzlo osobnosti." Usmála jsem se na něj a pak odvrátila zrak. Mám pocit že mu mužů říct cokoliv, hezky se s ním povídá.

,,Dělá mi radost když...když můžu zachraňovat všechny ty bezbranný lidi, jsem prostě hodný soused Spiderman, ale někdy je toho na mě až moc." ,,Znám ten pocit." Přitakala jsem. Začalo pršet a já usoudila že je čas jít domů. ,,Jestli chceš, můžu tě hodit domů." Spidey mi nabídl ruku a ji vřele přijala.

Vstali jsme a já se psychicky připravovala na pád, upřímně...výšky mi nedělají problém, ale tohle je už trochu jiný. ,,Neboj, už jednou jsem tě takhle vzal domů, to zvládneš." ,,Dobrý já se vůbec nebojím, vlastně se nemám čeho bát že jo, prostě jen se budeme houpat na pavučinách, to je úplně v pořáááá-" poslední slovo jsem zakřičela, protože mě ten zmetek chytil kolem pasu a bez varování jsme skočili z mrakodrapu.

Křičela jsem z plných plic, než mi tahle situace došla. ,,Přestaň řvát!" Okřikl mě Spidey a já si zabořila hlavu do jeho hrudi. ,,Tak jsi normální? Tys mě vůbec nevaroval!" ,,Takhle je to větší sranda." Zasmál se a já měla co dělat abych se udržela. ,,Já se bojím." Zašeptala jsem strachy úplně podělaná a tohle dámy a pánové má být nový Avenger. ,,Neboj, držím tě."

Flame of fire [Peter Parker ff]Kde žijí příběhy. Začni objevovat