Podřadní | Tom Hiddleston

7. Kapitola

Larkinsonová

Netrvalo to dlouho a nadešel den příchodu Toma do mého domu. Abych řekla pravdu, dlouho mě nikdo nezaujal tak jako on. Cítila jsem z něho neskrývanou upřímnost. Byla jsem si stoprocentně jistá, že člověk jako on se mnou bude, i přes to, že by mohl riskovat můj hněv, jednat narovinu a to se mi líbilo. Už jsem byla unavená z mužů, kteří mi pokorně sloužili, široce se na mě usmívali, ale za rohem si šeptali pod vous, jaká jsem kráva. Byla jsem si jistá, že s Tomem mě čekalo něco zcela jiného. Tak moc jsem si přála, aby dokázal v dostatečné míře nabourat můj nudný stereotypní život.

Z dlouhého přemýšlení mě vyrušil zvuk domovního zvonku. Vyskočila jsem ze židle u jídelního stolu, u kterého jsem vyčkávala na jeho příchod a zběžně si dlaněmi upravila lehce pokřivenou pouzdrovou sukni.

,,Madam, pan Tom je tady," oznámil mi pan Linch, když jsem vkročila do chodby.

Linch, milý šedivý chlapík zlomený v pase se normálně staral o rozlehlou zahradu okolo domu. Potom co jsem však byla nucena narychlo se zbavit bývalého sluhy, padly na jeho bedra i všechny povinnosti týkající se vnitřku domu. Byl to už starší pán, únava z něho doslova sršela a už jen z toho důvodu jsem byla ráda, že se mi podařilo nalézt vhodného kandidáta již při prvním kole pohovorů.

,,Výborně," kývla jsem na Linche hlavou a pak svůj pohled namířila za něho.

Do místnosti vešel on. Měl na sobě tmavě modré lehce obnošené džíny a bílé upnuté triko, které dokonale zvýrazňovalo jeho vypracovanou hruď. Delší vlasy měl sčesané dozadu tak aby mu nepadaly do očí, jejichž azurová barva působila až nadpozemsky. Rychle jsem od něho odvrátila pohled. Nehodilo se, abych mu dala najevo, že mi rozhodně neušlo, jak moc přitažlivý byl. Alespoň ne hned první den.

,,Půjdeme do mé pracovny," oznámila jsem mu bez jakékoli emoce v hlase a vydala se ke dveřím na konci chodby.

,,Kufr vám nechám tady," slyšela jsem za mými zády Linchův hlas.

Nepatrně jsem se za sebe ohlédla a zkontrolovala, zda mě Tom následuje. Byl mi v patách a tak jsem vešla do dubových dveří ukrývající mé nemalé knížkami překypující království. Literaturu jsem milovala, to muselo dojít každému, kdo měl to štěstí se do této místnosti podívat. Dříve jsem dokázala celé dny trávit o samotě s knihou v ruce. Po tom, co jsem však převzala vládu nad společností, jsem úplně přišla o veškerý volný čas.

Tom stojící za mnou si tlumeně odkašlal. Opět jsem se nechala unést myšlenkami, uvědomila jsem si, když jsem hleděla na svojí ruku zdviženou k hřbetu jedné z knih. Svěsila jsem paži k tělu a rozešla se k velkému dřevěnému stolu.

,,Prosím, posaďte se," vyzvala jsem ho a kývla hlavou na hnědé křeslo postavené kolmo ke mně.

Tom bez okolků poslechl a posadil se.

,,Takže," pronesla jsem a odkašlala si, ,,musíme vyřešit pár nezbytností, než začnete s prací," oznámila jsem mu. Hned potom jsem pohled sklopila k zásuvce stolu, otevřela jej a vytáhla z ní stoh popsaných papírů. Při přehrabování se v listech mi hlavou neustále běžely myšlenky na to, čím vším mě asi tento zajímavý muž překvapí. Už jenom první pohovor s ním byl plný nečekaných momentů. Aniž bych si to uvědomila, uvnitř jsem se celá tetelila radostí a zvědavostí z onoho neznáma. Kdekdo by na mém místě byl nejspíš z člověka, od kterého neví co čekat nervózní, já ale ne. Už od mala jsem milovala drama a z Toma jsem tak nějak cítila, že mě jich s ním čeká spoustu. Neměla jsem však v úmyslu na sobě mé rozpoložení dát znát a tak jsem si na tváři vermomocí držela nic neříkající výraz. ,,Tady je vaše smlouva. Co se týče náplně práce je to jednoduché. Očekávám, že budete můj dům udržovat v naprosté čistotě, budete se starat o jídlo. Nemusíte vařit, stačí vždy něco objednat. Budete také vyzvedávat poštu, nakupovat a vítat hosty," začala jsem na něho chrlit slova, ,,dopodrobna jsem vám vše sepsala," natáhla jsem k němu ruku, ve které jsem svírala listy papíru.

Tom se pohotově zvedl z křesla, natáhl se směrem ke mně a vzal si papíry. Podívala jsem se na něho a očekávala, že si hustě popsané papíry alespoň zběžně projde, on tak však neudělal.

,,Oh, promiňte, ale nevzal jsem si z kufru brýle a bez nich jsem na blízko téměř slepý," řekl, když si všiml mého překvapeného výrazu.

,,V pořádku, na prostudování budete mít celý dnešek," odpověděla jsem a pak zabodla pohled do dalších papírů ležících na stole přede mnou. ,,Každý pátek pořádám v domě sezení. Vašim úkolem bude mě a mé přítelkyně hostit a také plnit vše oč vás požádají."

Na Tomově tváři se při mých slovech objevil nechápavý výraz. Nijak jsem se však nad ním nepozastavovala.

,,S tím se pojí ještě další věci. Při těchto sezeních budeme samozřejmě probírat nejrůznější věci, které by neměl slyšet nikdo nepovolaný. Proto u sebe budete vždy při odchodu z domu mít toto zařízení," z šuplíku jsem vytáhla malou černou krabičku.

,,Odposlech?" hádal Tom.

,,Ano," kývla jsem na něho hlavou, ,,chci mít veškerý dohled nad tím s kým a o čem budete mimo domov komunikovat. Mí lidé budou každé vaše slovo kontrolovat a upozorní mě na všechno, co by se jim nezdálo. Důrazně vás žádám, abyste se nikomu nezmiňoval o tom, pro koho pracujete ani o jiných s tím spojených věcech. Co se týče domu, upozorňuji vás, že je prošpikován desítkami kamer," mluvila jsem a propalovala ho při tom důrazným pohledem, ,,pokud nechcete skončit, jako nejnuznější spodina společnosti radila bych vám nedělat nic, co by mě donutilo k tomu vás vyhodit."

,,Jistě," odpověděl, přičemž se nepatrně ošil a pohledem rychle proletěl celou místnost.

Už už jsem se nadechovala k dalším slovům, když v tom se dveře mé kanceláře rozletěly.

,,Mami!" zakřičela má dcera hned potom, co usazená na kolečkovém křesle přejela práh.

,,Lauro!" oslovila jsem ji a rázně se zvedla od stolu, ,,kolikrát jsem ti říkala, že máš nejdříve zaklepat, než sem vejdeš!"

Má dcera na mě mlčky namířila pohled, pak se v její tváři objevil nenávistný stín. Propukající puberta u ní dosáhla nejvyššího bodu. Přirozeně s ní cloumaly nejrůznější nálady a rozmary, které byly důvodem našich častých hádek.

,,Když už jsi ale tady, můžeš se seznámit s našim novým sluhou," promluvila jsem dřív než by ze sebe vyprskla něco nedůstojného a pak pohledem sklouzla k Tomovi.

Ten se jako na povel zvedl z křesla a otočil se čelem k mé dceři. Výraz, který se usídlil na Lauřině tváři po tom, co na Toma pohlédla, byl k nezaplacení.

,,Ale to je přece..." hlesla potichu s vykulenýma očima.

Dívala se na něho jako na svatý obrázek. Doslova ho hltala pohledem.

,,Tom Hiddleston," představil se a pak k ní udělal několik kroků, tak aby k ní mohl natáhnout ruku.

Laura si jeho ruky přes svůj údiv buď nevšimla anebo ji prostě ignorovala.

,,Já vím, kdo jste," vydala ze sebe zasněně.

,,Jak tak vidím, má dcera je určitě větším filmovým fanouškem než jsem já," vložila jsem se do jejich rozhovoru, ,,alespoň jedna z nás ví, s kým máme tu čest."

,,Jedna z nás?" zopakovala po mě Laura, přičemž s Toma konečně odlepila pohled, ,,ty nevíš kdo to je?"

,,Víš přeci, že na filmy nekoukám," pokrčila jsem rameny.

,,Ale..." namítla Laura s nakrčeným obočím, ,,film Thor, to ti nic neříká?"

,,Ne," odpověděla jsem jí nezaujatě, ,,hlavně, aby mi ten tvůj Thor dobře uklidil dům," dodala jsem a pak jsem vrhla bezvýrazný pohled na Toma.