Podřadní | Tom Hiddleston

1. Kapitola

Tom

Dveře menší čerpací stanice se otevřely. Hned na to nimi vstoupily dovnitř tři mladší ženy. Už od prvního pohledu mi bylo jasné, z jakého důvodu se do prodejny vydaly. Zastavily se totiž přímo před vchodem a těkaly zvědavým pohledem po místnosti. Zcela určitě něco nebo spíše někoho hledaly. A já bohužel věděl koho. Rychle jsem se k nim otočil zády a doufal, že si mně nevšimnou.

,,Holky, podívejte, je tu!" ozval se mi za zády nadšený ženský hlas.

,,Sakra," hlesl jsem neslyšně.

,,Kde?" ptala se další z nich.

,,Támhle!"

Netrvalo to dlouho a štrádovaly si to přímo ke mně. Poznal jsem to podle přibližujícího se klapotu vysokých podpatků. Stále otočený zády jsem nakrátko zavřel oči a potichu si povzdychl. Když už stály úplně u mě, vykouzlil jsem na své tváři velice přesvědčivý falešný úsměv a otočil se na ně.

,,Dobrý den dámy," pokynul jsem na ně zdvořile hlavou.

Všechny tři na mě vysely svými pohledy. Dle očekávání mě však ani jedna z nich nepozdravila. Proč by taky jo? Byl jsem přeci pouze zoufalý uklízeč a navíc chlap, což byl v této nové době ten nejhorší možný fakt. Že jsem pro ně nicka mi dávaly dost dobře najevo tím, jak se na mě dívaly. Jakoby právě viděly to nejhorší lidské dno.

Po nějaké době jsem už jejich povýšené výrazy nemohl déle snášet a tak svůj pohled sklopil k zemi. Hned na to jsem se rychle chopil role papírových utěrek, čisticího prostředku a dlouhými kroky zmizel ve dveřích ženských toalet. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že se za mnou nevydají.

,,Jsem čekala, že předvede něco víc teda," zaslechl jsem přes dveře hlas jedné z oněch ženských.

,,Jdeme!" zavelela jiná.

Když jsem slyšel vzdalující se klapot, úlevně jsem nahlas vydechl vzduch z plic. Aby se neřeklo, přistoupil jsem k umyvadlu a dal se do leštění velkého zrcadla nad ním. V půlce pohybu rukou jsem se zastavil a pohlédl na svůj odraz. Muže, který na mě ze zrcadla hleděl, jsem skoro nepoznával. Těžko si šlo představit, že se v jeho očích někdy zrcadlilo něco jiného než smutek a zahanbení.

Rychle jsem doleštil zrcadlo a vrátil se zpět na prodejnu.

Netrvalo to dlouho a vstoupila dovnitř další žena. Odlepil jsem pohled od stolku, který jsem zrovna pečlivě utíral a namířil ho na ní. Naštěstí byla sama, takže byla veliká šance, že se nešla pokochat pohledem na ztroskotaného herce. Měla krátké blonďaté vlasy a na ženu až neobvykle vysokou postavu. Oblečená byla do moderního tmavého kostýmku. Jistě patřila k místní smetánce. Zkoumavě se rozhlédla kolem sebe, a když její pohled spočinul na mě na chvíli, jakoby zkameněla.

Naše pohledy se na sekundu setkaly. Ona pak ale ten svůj rázně odvrátila a přistoupila k prodejnímu pultu.

,,Nějaké přání?" zeptala se jí pokladní.

,,Chtěla bych mluvit s vedoucí prodejny," oznámila jí žena.

,,Hned to bude," pronesla ochotně pokladní a zmizela někde v prostoru pro personál.

Ani ne za minutu se u pultu objevila vysoká černovlasá žena a svým ostrým pohledem si blondýnku prohlédla od hlavy až k patě.

Ani nevím proč, ale cítil jsem uvnitř sebe neutuchající zvědavost. Chtěl jsem vědět, proč ta cizinka přišla. Nenápadně jsem se k nim malými krůčky přiblížil.

,,Kolik za něho chcete?" zeptala se blondýna a hlavou kývla směrem ke mně, což mě dokonale paralyzovalo.

,,Co?" vykulila na ní vedoucí nechápavě oči.

,,Chci, aby tu skončil a pracoval pro mě," osvětlila jí žena.

,,To nejde," zakývala vedoucí nesouhlasně hlavou, ,,je to naše atrakce, nevšimla jste si venku cedule?" poukázala na papír vylepený v každém okně, "zde uklízí Loki" stálo na něm. Nesnášel jsem ten list. To kvůli němu jsem musel prožívat každodenní potupu.

,,Dám za něho jakýkoli peněžní obnos," vytrhl mě ze zamyšlení hlas neznámé ženy.

,,Nezlobte se, ale to...," odpověděla ji na to vedoucí, ale pak se zničehonic odmlčela.

Přes záda cizí ženy jsem bohužel neviděl to, co jí donutilo zmlknout.

,,Teď už se domluvíme?" zeptala se žena.

,,Ano," hlesla vedoucí, ,,je váš."

,,Skvěle," pronesla žena a hned na to se otočila čelem ke mně.

Byl jsem tak mimo z toho, co se právě dělo, že jsem si ani neuvědomil, že na ní upírám svůj pohled. Nepřestal jsem ji sledovat ani, když se ke mně rázně rozešla. Zastavila se těsně u mě a do ruky mi vtiskla jakýsi malý papírek.

,,Zítra v osm hodin ráno vás budu čekat na uvedené adrese," pronesla, přičemž mě propalovala pohledem.

Pak se aniž by čekala na jakoukoli odpověď, otočila na podpatku a rychlými kroky opustila prodejnu.

Nějakou dobu jsem stál bez hnutí na místě. Pak jsem zběsile zamrkal očima jako bych se tím chtěl přesvědčit, zda náhodou nespím. Jakmile jsem se přesvědčil o tom, že jsem dokonale bdělý, odhodil jsem hadr z ruky a nakročil si to za ní. Hlas mé, teď už nejspíš bývalé, vedoucí mě však zastavil.

,,Hej, kam jdeš?" zaburácela, ,,odejít můžeš až pokonci téhle směny!"