Podřadní | Tom Hiddleston

16. Kapitola

,,Ten Tom...řeknu ti, za nic nestojí," vyřkla vědoucně jedna z kamarádek paní Larkinsonové - černovláska.

Strávily v domě několik hodin a konečně se lehce omámeny vínem uchýlily k odchodu. Zrovna stály v předsíni a vroucně se, po tom, co jsem každé z nich pomohl do kabátů, loučily.

,,Jo, hezky se na něho kouká, to jo, ale jinak," pokrčila rameny další.

,,Možná jen potřebuje více času," zastala se mě Serina.

,,Díky za vaší návštěvu," pronesla paní Larkinsonová místo reakce na jejich slova, ,,budu se těšit příští týden."

Se všemi se pak s úsměvem objala, vyprovodila je ze dveří a vyčkala, než všechny nastoupí do aut. Hned jak se z venku ozval zvuk motorů několika automobilů, vešla zpátky do domu. Zamkla dveře a pohled namířila na mě. Čekal jsem nějaké pokárání, trest za mé nevhodné chování nebo něco takového, ona mě však překvapila.

,,Zavolejte prosím Lauru, ať se jde najíst," vyslovila důrazně a pak vykročila chodbou pryč.

,,Já...Lauře už jsem donesl jídlo do pokoje," oznámil jsem jí, čímž jsem její chůzi zastavil.

Ohlédla se na mě a nepatrnou chvilku mě pouze skenovala pohledem. Rty měla stáhnuté do úzké linky a oči lehce přivřené. Přemýšlel jsem nad tím, co se jí tak asi muselo honit hlavou. ,,Zítra si promluvíme," řekla nakonec a na každé slovo kladla zvláštní důraz.

,,Jistě," hlesl jsem, což bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl.

Odvrátila ode mě pohled a vydala se ke dveřím své pracovny, za kterými zmizela.

,,Já jsem ale idiot!" procedil jsem skrz zaťaté zuby a prsty na rukou sevřel křečovitě v pěst.

Co když mě vyhodí? Jakou práci pak asi dostanu? Nezbyde mi nic jiného než jít pracovat do bordelu a možná ani tam nebudou stát o chlapa, kterého po týdnu vyhodila samotná paní Larkinsonová. S hlasitým povzdechem jsem se zády opřel o chladnou zeď a přivřel oči. Proč jsem se jenom neuhlídal? Jsem přeci herec ksakru...teda býval jsem. Nic ale nemění fakt na tom, že bych své emoce měl umět držet na uzdě. Tak proč jsem reagoval tak nepřístojně? Jako bych na urážky a výsměch za ta léta nebyl zvyklí.

,,V pořádku?" ozvalo se najednou tichem chodby.

Polekaně jsem otevřel oči a otočil hlavu do leva na místo, na kterém stála paní Larkinsonová a dívala se na mě. Ani jsem si přes mé zamyšlení nevšiml, že vyšla ze své pracovny.

Pohotově jsem odlepil záda ode zdi. ,,A...ano, v pořádku," vysoukal jsem ze sebe a rozpačitě si odkašlal.

,,Byl to dlouhý den, jdu spát," oznámila mi na to a vydala se ke schodišti. ,,Taky byste si měl odpočinout," dodala, když jednou nohou nakročila na první schod. Pak se na mě znovu ohlédla, ale jen tak malinko, nepatrně a hlesla: ,,dobrou, pane Hiddlestone."

Byl jsem tímto jejím chováním tak zmaten, že jsem ani nestačil cokoli odpovědět, než jsem se totiž vzpamatoval, vystoupala už schody až do prvního patra. Byl jsem přesvědčený o tom, že na mě byla naštvaná. Proč ale říkala to o tom odpočinku? Chtěla mi tím snad něco naznačit? A co to přání na dobrou noc?

S hlavou plnou nejrůznějších domněnek a nezodpovězených otázek jsem se odebral do jídelny. Sklidil jsem špinavé nádobí, které jsem umyl. Dále jsem utřel jídelní stůl a neponechal jsem v nepořádku ani kuchyň. Jídlo, které jsem celý den vařil, jsem pečlivě přendal do uzavíratelných mističek a schoval do ledničky. Lauře chutnalo a tak bude jistě ráda, že zůstalo ještě spoustu jídla na nadcházející oběd, možná i večeři, přeci jenom vařil jsem pro šest dam.

Když jsem se vším skončil a všude bylo čisto, hodiny na stěně ukazovaly dvě hodiny ráno. I přes to jsem se necítil vůbec unavený. Možná za to mohl adrenalin, který se mi rozlil po těle vždy, když jsem si zkoušel představit, co mě asi bude čekat, až si ráno promluvím s paní Larkinsonovou. Jakmile jsem pomyslel na to, že mě nejspíš vyhodí, rozbušilo se mi zběsile srdce. Pracoval jsem sice v jejím domě jen chvíli, ale i za tak krátkou dobu jsem si tu práci oblíbil. Až do tohoto dne jsem starání se o domácnost bral jako to nejlepší co mě zatím potkalo. Když se k tomu navíc přičetl fakt, že jsem tajně pracoval na něčem velkém, bylo to jako dar z nebes. Nechtěl jsem o to vše přijít. Rozhodně ne tak rychle. Nemohl jsem!

Otázkou tedy zůstávalo jak člověka jako byla paní Larkinsonová přesvědčit o tom, že vyhazovat mě by nebyl dobrý nápad. Jak jí přesvědčit? Tato otázka mi zněla myslí a nenechala mě spát po čas celé zbývající noci. Nakonec jsem na to přišel. Paní Larkinsonová nesnášela přetvářku. Rozhodl jsem se tedy vsadit svůj osud na to úplně nejjednodušší řešení – prostě se omluvit.

Druhý den jsem se tedy hned ráno plný odhodlání vydal k pracovně paní Larkinsonové. Doufal jsem v to, že když budu maximálně upřímný a pořádně si nasypu popel na hlavu, obměkčí jí to a dá mi ještě šanci. Než jsem však stačil zaklepat na dřevěné dveře, rozezněl se domem zvonek.