Podřadní | Tom Hiddleston

31. Kapitola

Oproti první jízdě luxusním autem, kterou jsem si nadmíru užíval, jsem si tu dnešní neužíval vůbec. Žádný úsměv na mé tváři. V odraze okýnka jsem viděl pouze tmavé kruhy pod očima a napjatý výraz. Nemohl jsem si prostě pomoct. Naštěstí Laura dělala jakoby vše bylo v nejlepším pořádku, jako by si mé špatné nálady snad ani nevšimla. Podle mě jí ale spíš vůbec nezajímala.

Jízdu tak doprovázelo její nadšené štěbetání o filmu, který pro nás vybrala a náhodné doteky, jako když jako by nic položila dlaň na mou nohu, nebo mě po krátké odmlce chytila za rameno asi abych jí věnoval pozornost. Můj nepříjemný pocit z celého výletu ještě rostl a proto jsem byl rád, když jsme konečně zastavili před budovou kina.

Rychle jsem vyskočil z auta a netrpělivě čekal až řidič pomůže Lauře posadit se na vozík. Dělal jsem si starosti z toho, jak asi bude probíhat sledování filmu, když už v autě jsem se cítil velice nekomfortně.

,,Jdeme?" přerušila Laura mé obavy a tak jsme vyrazili dovnitř.

Hned v hale nás vlídně pozdravil jeden z mnoha uklízečů, kteří se o prostory kina starali. Při pohledu na chlápka v černé uniformě s košťátkem v ruce, jsem se přenesl o pár týdnů do minulosti. Znovu jsem stál uprostřed čerpací stanice se stejným koštětem v ruce a sklápěl oči před ušklíbajícími se příchozími. Uklízeč v kině měl jediné štěstí, že o něj nikdo kromě mě nezavadil ani koutkem oka. Dřív mi samozřejmě pozornost druhých nevadila, ba naopak dal bych za ní cokoli, ale po změně režimu...

S tlumeným povzdechem jsem odvrátil pohled jinam a všiml si, že Laura mezitím stihla koupit dva lístky.

,,Počkat, počkat!" ozvalo se za námi přísné zvolání, když jsme společně přistoupili k pultu s občerstvením. Pohotově jsme se za sebe otočili.

Mířila si to k nám postarší rázně vyhlížející žena v bílé košili a černé sukni. ,,Slečno," pokynula na Lauru hlavou a pak přemístila svojí pozornost ke mně a zpražila mě pohledem, který mohl na místě zabíjet. ,,Co tady dělá on? Doprovod musí zůstat na chodbě. Pokud chcete s občerstvením vám pomůže náš personál."

,,Můj sluha se mnou půjde do sálu a bude se se mnou dívat na film," oznámila jí Laura bez zaváhání a já se při slově sluha bezděky zatřásl, ,,mám pro něho lístek."

,,To bohužel nepůjde," zamračila se paní ještě více.

,,Jsem si jistá, že půjde," oponovala Laura, poté rukou zašátrala v kapse své mikiny, ze které zakrátko vytáhla malou vizitku a podala jí mračící se ženě. ,,Myslím, že teď už můj sluha může jít se mnou," usmála se, po tom, co ženě nechala chvilku na prostudování oné kartičky. V ten moment jsem v ní viděl její matku daleko více než kdy dřív.

,,Ano...jistě," vykoktala ze sebe žena a rychle Lauře vizitku vrátila. Ta jí ji se vztyčenou bradou neurvale vytrhla z ruky a otočila se zpátky k pultu. ,,Prosím, přijměte jako mojí omluvu občerstvení zdarma, vše co budete chtít vám doneseme na vaše místa."

Podíval jsem se na Lauru a spatřil na jejím obličeji úlisný úsměv, ze kterého mi přejel mráz po zádech. ,,Skvělé," pronesla až příliš nahlas a se zářivým úsměvem začala obsluze diktovat svojí objednávku.

Když jsme vstoupili do sálu udeřila mi do hrudi další vlna nostalgie.