Podřadní | Tom Hiddleston

29. Kapitola

,,Tak to bylo trapný," zhodnotila situaci Laura a pak vyprskla v pobavený smích.

Mně samotnému do smíchu nebylo. Měl bych se jí zeptat, co to mělo znamenat? Ale já přeci věděl, co to znamenalo. Měl jsem jí tedy upozornit, že tohle by dělat neměla? A neměla? Nevěděl jsem, co mohla a co ne. Jak jsem se v takové situaci měl zachovat?

,,Asi bych měl jít," vysoukal jsem ze sebe nakonec a aniž bych čekal na jakoukoli odpověď, opustil jsem její pokoj.

Na chodbě v přízemí jsem znovu narazil na Mathewa. Zrovna z venku nesl svojí cestovní tašku se špinavým prádlem. Když si mě všiml, tašku pustil a ta s dutým žuchnutím dopadla na zem.

,,Mathew?" vyslovil jsem nejistě jeho jméno. Přemýšlel jsem, zda plánuje o tom, co viděl povědět své matce. ,,Rád bych si s vámi promluvil o t-"

,,Já s vámi mluvit nechci! Je mi úplně ukradený, co tu spolu všichni děláte, vlastně o tom naopak nechci nic vědět!" skočil mi neomaleně do řeči a pohledem zabloudil ke schodišti. Nedalo se přehlédnout, dle toho jak napružil své tělo a sevřel dlaně v pěst, že by nejraději co nejrychleji odešel do svého pokoje a byl v něm, stejně jako minulý víkend, zavřený až do zítřejšího odjezdu.

Nevím co mě k tomu vedlo, ale rozhodl jsem se mu v tom zabránit. S pohledem upřeným do jeho očí jsem se postavil před schody a rázně si založil ruce v bok. Mathew na to reagoval hlubokým nádechem až mu vzduch, který nasál, zahvízdal mezi zuby.

,,Proč jste na mě tak nabroušený? Jsme přeci na stejné straně," tázal jsem se, neboť mi to vážně nedávalo smysl. To, že byl naštvaný na matku se sestrou jsem pochopit dokázal, ale co jsem mu udělal já, že mě tak očividně nenáviděl?

,,Nabroušený?" zopakoval Mathew a pak se tomu pobaveně uchechtl, přičemž se jeho postoj lehce uvolnil. ,,Nejsem nabroušený, vlastně vás spíš lituju, že tohle musíte dělat."

,,Není to tak hrozné a jsou za to dobré peníze," namítl jsem.

,,To si řekneme až něco poserete," vyhrkl na to okamžitě a v očích se mu zalesklo. Ne tak, jakoby mi od něho něco hrozilo, spíš tak, že moc dobře věděl, co se dělo s těmi, kteří porušili pravidla. A podle všeho mu to nebylo lhostejné.

,,To se nestane," ujistil jsem ho.

Mathew mi ale podle všeho ani trochu nevěřil. ,,To říkali všichni," pronesl.

Napadlo mě, že bych mohl využít toho, že toto téma nakousl a hlavně toho, že se mnou mluvil a zjistit, co tak hrozného moji předchůdci provedli, že nejen dostali vyhazov, ale zřejmě se jim stalo i něco mnohem horšího.

,,Proč vůbec skončil sluha přede mnou?"

Lesk z jeho očí zmizel. ,,Nevím," pokrčil ledabyle rameny a najednou vypadal, jakoby ho to vůbec nezajímalo. Ta náhlá změna mě zaskočila, ,,asi nechtěl spát s matkou, kdo ví?"

To mě překvapilo ještě víc. ,,Vaše matka s nimi spala?" vypadlo ze mě, aniž bych si uvědomil, že se ta slova chystám vyslovit.

,,Je to ženská jako každá jiná. Sice tvrdí, jak jsou emancipované a muže k ničemu nepotřebují, ale myslím, že oba víme, že je to pěkná blbost," znovu se pohoršeně uchechtl a já v ten moment znejistěl. Taková slova by neměl říkat, rozhodně ne nahlas. Bezděky jsem se rozhlédl po místnosti a pohledem vyhledal hned několik kamer. Jsou v nich i odposlechy?

,,I když podle toho, co jsem viděl, vy s tím asi problém mít nebudete. S Laurou byste se asi stejně tak nebo tak musel vyspat," mluvil Mathew dál, když jsem na jeho slova nijak nereagoval a mého kradmého pohledu po kamerách si zřejmě nevšímal.

,,Proč?" hrklo ve mně, když jsem si po malé chvíli uvědomil, co jeho slova znamenala.

,,Aby nebyla panna," osvětlil mi, ,,pořád lepší vy, než jí předat do rukou nějakému cizinci v bordelu."

Na to jsem neměl co říct.

,,Vyjela po vás, co?" ozval se tedy Mathew.

V mysli jsem si znovu přehrál tu poněkud trapnou situaci v Lauřiným pokoji. Bylo to snad plánované? Copak mojí povinností bude se s ní vyspat?

,,Možná, že už to celé s matkou probraly a naplánovaly," potvrdil Mathew mé nevyřčené obavy.

Už už jsem se chtěl zeptat, zda to stejné chtěly už po předchozích mužích, kteří se starali o domácnost, ale zarazilo mě klapnutí vchodových dveří. Vzápětí se k mým uším dostal zvuk rázných kroků.

,,Mathew? Ty už jsi tady?" zaznělo překvapeně z úst paní Larkinsonové, která k nám došla.

,,Očividně," odvětil Mathew aniž by se na ní podíval a bez dalšího slova se rozešel směrem ke mně. Šel tak jistě, že by mě klidně porazil, jen aby se dostal z dohledu své matky. Pohotově jsem mu uhnul z cesty a mlčky sledoval jeho záda. Poté jsme pohled přesunul na jeho matku. V hlavě jsem si přehrával všechno, co mi Mathew právě řekl.

,,Stalo se něco?" tázala se, když si zřejmě všimla mého značně zaraženého výrazu.

,,Vůbec ne," vypravil jsem ze sebe a rychle se chopil cestovní tašky, která na chodbě zbyla po Mathewovi.