Podřadní | Tom Hiddleston

15. Kapitola

Tom

Seděl jsem v přítmí kuchyně a za doprovodu tlumených ženských hlasů se ládoval výbornými cupcaky. Musel jsem uznat, že se mi obzvlášť povedly. Ty nafrněný ženský vůbec netušily, o jakou pochoutku se ochudily. A to ani nemluvím o hlavním chodu, který byl dle mě naprosto dokonalý. No co, člověk by měl umět sám sebe pochválit. Obzvlášť když to za něho nikdo jiný neudělá.

Jak jsem se tam tak cpal, něco mi najednou došlo. Někdo u večeře chyběl. Dojedl jsem rozjedený zákusek, postavil se ze židle a opatrně došel k jídelnímu salónku. Potichu jsem do místnosti nakoukl a opravdu. U stolu chyběla Laura. Přitom jsem si ale byl více než jistý, že v domě byla. Proč tedy netrávila čas s návštěvou? Nechtělo se jí snad? Byla místo toho ve svém pokoji?

Vrátil jsem se zpátky do kuchyně. Ze skříňky jsem vzal talíř, naložil na něho porci jídla a na kraj položil cupcake. Pokud byla Laura celou dobu zalezlá ve svém pokoji, neměla pravděpodobně nic k jídlu, proto jsem se rozhodl jí jídlo donést, a jak jsem se rozhodl, tak jsem také udělal.

,,Ano?" ozvalo se z Lauřinýho pokoje, když jsem zaklepal na dveře.

Otevřel jsem a nakoukl dovnitř. Laura ležela na své posteli, na klíně měla položený notebook a něco na něm sledovala.

,,Donesl jsem vám jídlo," oznámil jsem jí.

Laura stopla hrající video a namířila na mě svůj pohled. ,,Myslela jsem si, že se najím, až odejdou," řekla, notebook odložila a posadila se.

,,Můžu?" kývl jsem hlavou do prostoru jejího pokoje.

,,Jistě," usmála se.

Přešel jsem tedy práh a položil plný talíř na psací stůl. Byl jsem v jejím pokoji poprvé a musel jsem uznat, že měla vážně pěkný vkus. Vše bylo laděno do světle modré barvy až tedy na nábytek, který byl vyrobený ze světlého dřeva. Pokoj nepřekypoval věcmi,  naopak působil velmi elegantním dojmem. Žádné plakáty na zdech, jak to bylo u teenergerů zvykem, stěny zdobily pouze dva vkusné obrazy.

,,Potřeboval jste utéct?" zeptala se mě Laura, čímž mě vytrhla z přemýšlení nad jejím pokojem.

,,Cože?" namířil jsem na ní svůj pohled.

Laura se potichu pousmála. ,,Jsou to hrozné slepice, co?"

Netušil jsem co na to odpovědět. Měl jsem být upřímný a souhlasit, nebo to popřít?

,,Mně se nemusíte bát říct pravdu," pronesla Laura, jakoby mi četla myšlenky.

Skenoval jsem jí pohledem a snažil se odhadnout, zda jí věřit. Nakonec jsem se raději rozhodl odvést rozhovor trochu jinam. ,,To proto s nimi nevečeříte?" zajímal jsem se. ,,Nemáte je ráda?"

,,Nejím s nima, protože nemůžu," odpověděla mi na to Laura.

Jedno z mých obočí vystřelilo tázavě nahoru. ,,Nemůžete?"

,,Jo, matka mi to zakázala," utrousila Laura a pak svůj pohled zabodla do země. ,,To ona dělá ráda," dodala potichu.

Nechápal jsem to. Proč by jí paní Larkinsonová zakazovala trávit večer s jejími přítelkyněmi? Myslela si snad, že je na jejich společnost moc mladá? Nebo to mělo něco společného s tím, že jsem o ní nikde nenašel žádné informace. Vědí o ní?

,,Podáte mi to?" vytrhla mě Laura opět ze zamyšlení.

Pohled namířila na talíř, který jsem sebou přinesl.

,,Jistě," vyhrkl jsem ze sebe, když mi došlo, oč mě žádala a rychle ji jídlo podal. Když si talíř položila do klína, podal jsem jí i příbor, který jsem sebou vzal.

Laura si nabrala plnou lžící, a když si jí strčila do pusy, spokojeně zamručela, což mi vykouzlilo úsměv na tváři.

,,Chutná vám to?" vyzvídal jsem.

,,To jste vařil vy?" zeptala se místo odpovědi a hned si nabírala další sousto.

,,Jo," souhlasně jsem zakýval hlavou a pak se potutelně uchechtl, ,,ale ty slepice," naznačil jsem prsty na rukou uvozovky, ,,mým jídlem pohrdaly."

Nevím, proč jsem se najednou rozhodl být upřímný, možná jsem měl prostě radost, že někomu jinému mé jídlo chutnalo.

,,Krávy," utrousila Laura s plnou pusou, ,,nevědí, co je dobré."

Znovu jsem se na ní usmál. Nevypadalo to, že by jí má upřímnost nějak zaskočila. Nebo že by se chystala o tom říct své matce.

,,No, nechám vás v klidu jíst," zacouval jsem ke dveřím, neboť mi přišlo neslušné jí sledovat při jídle.

Laura na mě pouze nepatrně pokývala hlavou a dál se cpala. Opustil jsem tedy její pokoj a s úsměvem na tváři jsem se vracel do kuchyně, když v tom jsem narazil na Serinu. Oba jsme se ve stejnou chvíli zastavili a chvíli na sebe mlčky zírali. Pak mě z ničeho nic chytila za ruku a táhla chodbou až došla k jedněm z několika dveří, do kterých mě neomaleně strčila. Jednalo se o toaletu v prvním patře, která byla určená pro hosty. Serina do ní hned po mně rychle vstoupila a zavřela za námi dveře. Pak na mě namířila tázavý pohled.

,,Zjistil jste něco?" zašeptala.

Taky jsem se na ní podíval a neurčitě pokrčil rameny. ,,Vlastně nic moc," přiznal jsem potichu.

Serina si tlumeně povzdychla. Čekala snad, že budu mít za tak krátkou dobu nějaké informace? Je se mnou nespokojená?

,,Ale," hlesl jsem, když mi na mysl vytanula Laura.

,,Ale," zopakovala po mě Serina a doslova na mě vysela pohledem.

,,Víte, že má paní Larkinsonová dceru?" tázal jsem se.

Serina na mě vyvalila oči, podle čehož jsem usoudil, že o tomto faktu neměla ani zdání. ,,Dceru?"

,,Ano, jmenuje se Laura," dal jsem se do tichého vysvětlování, ,,paní Larkinsonová jí tu drží skoro jako ve vězení. Nenechá jí chodit do školy, učí se doma. Ven chodí pouze s doprovodem. Vypadá to, jakoby jí tajila před světem."

,,Ale proč?" nechápala Laura a obočí se jí ve chvilce zkřivilo pod náporem myšlenek. Už ani nešeptala. Zřejmě jí tyto informace vyvedly z míry.

,,To nevím, možná kvůli jejímu postižení," hádal jsem.

Serina se opět zatvářila překvapeně, ,,je postižená?"

Souhlasně jsem kývl hlavou, ,,ano, nevím jak přesně, ale je na invalidním vozíku."

Po těchto mých slovech mezi námi na krátkou chvíli zavládlo ticho. Neměl jsem co dalšího říct a Serina se zřejmě snažila nějak zpracovat nové informace.

,,Prověřím to," pronesla po několika uplynulých minutách a pak na mě opět namířila zvědavý pohled. ,,Ještě něco?"

,,Ne, jinak jsem na nic nepřišel," odpověděl jsem.

K mému překvapení se Serina znovu zatvářila, jako bych jí tím zklamal. Právě jsem jí řekl o zřejmě utajované dceři. Co ještě víc chtěla?

,,Vlastně moc nechápu, po čem přesně mám pátrat," připustil jsem.

Doteď jsem se soustředil pouze na Lauru. Myslel jsem si, že to může být důležité, ale zřejmě jsem se pletl.

,,Po čemkoli," odpověděla mi Serina důrazně a upřela na mě při tom nicneříkající pohled.

Znovu mezi námi nastalo ticho a tak se zhluboka nadechla, otočila se ke mně zády a rychle bez dalšího slova opustila malou místnost.