Psychopat - Já?! Nebo On?

2.Masakr ve škole

Domluvili jsme se že se sejdeme jako vždy v osm za brankou. Na intru jsem si řekla že by asi bylo dobré kdybych se aspoň trochu pohnula s tím čtením knížek k maturitě, a tak jsem se dala do čtení.

V osm jsme se s Lukym sešli před brankou zapálili cigáro a povídali si. Chtěli jsme jít ráno spolu na snídani a do školy, jenže Luky má praxe a má od 7 a to já budu tak nějak vstávat. Nakonec jsme se dohodli že se sejdeme o velké přestávce. Když jsme dokouřili, tak jsme se rozloučili a vydali na intr.

V pokoji jsem si vzala potřebné věci a zalezla si do sprchy. Když jsem byla hotová připravila jsem si věci do školy. Zítra má skoro celá škola nástup v tělocvičně. Nevím o co jde, ale vymyslela si to naše nová ředitelka. Po tom co jsem měla všechno hotové, jsem si pustila písničky a šla spát.

Jako každé ráno mě vzbudil ten otravný ďáblův vynález. Ano myslím budík. Kdyby to nebyl budík na mém telefonu hodila bych s ním o zeď. Když jsem se vyhrabala z postele, pustila jsem se do své ranní rutiny. Na sebe jsem si vzala to co včera akorát jsem si ještě na sebe vzala mikinu a neřešila to.

Vlasy jsem nechala jako téměř vždy rozpuštěné. Vzala jsem si batoh, zamkla pokoj a vyrazila na snídani. Byly koblihy. Konečně něco co se dá jíst. Než jsem šla do školy dala jsem si ještě cigáro a šla do tělocvičny. Skoro na celé podlaze byli žíněnky. Jelikož všechny dobrý místa v zadu byly zabraný, tak jsem si sedla dopředu.

Když zazvonilo, ředitelka začala mlít něco o školním řádu, kouření a dalších nezajímavých věcech. Zničeho nic se však ozval výstřel a ředitelka padla k zemi. Bylo slyšet jak pár holek vyjeklo. Otočila jsem se a ve dveřích stáli nějací muži se zbraněmi.

,,Nikdo z vás se ani nehne nebo ho zabiju." zařval jeden z nich. Všichni vešli do tělocvičny a rozhlíželi se. Ten poslední za sebou táhl mrtvé tělo jednoho ze studentů. V tělocvičně bylo hrobové ticho. Každý se bál jen pohnout nebo dokonce i dýchat moc nahlas. Já sem nic z toho co se kolem mě dělo nějak nevnímala.

,,Co kdybychom se zatím zabavili než přijde?" ,, Proč ne." Zaslechla jsem akorát jejich rozhovor. ,,Vyberte si jednoho obětního beránka co nás zatím zabaví." řekl jeden z nich s úšklebkem. Nikdo ze studentů ani z učitelů nepochopil co po nich chce a to se mu zřejmě nelíbilo.

,, Jestli někoho nevyberete tak si vyberu já pár lidí a ty rovnou zabiju." řekl hlasitěji s větším důrazem. V tělocvičně stále vládlo ticho. ,,Tak bude to." zařval tentokrát. Nechtěla jsem aby zabil někoho z těch málo přátel co mám a tak jsem se s prázdným pohledem zvedla a šla k němu.

,,No vida tak tu máme dokonce dobrovolníka" řekl a znovu se ušklíbl. Cítila jsem na sobě pohled všech. Ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Ten muž čekal až k němu dojdu. Když jsem od něj byla už jen kousek, chytl mě za ruku a přitáhl si mě blíž k němu a pošeptal mi :

,,Zábava začíná." Hned jak to dořekl vrazil mi facku. Docela to bolelo. Nic sem neřekla jen tiše sykla. Hned na to jsem schytala ránu do břicha. Bolelo to a hodně, ale rozhodla jsem se nevydat ani hlásku. Znova jsem dostala facku. Z pusy mi začala téct krev a do očí se mi pomalu začínaly drát slzy.

Ten který mě mlátil si toho nejspíše všimnul, protože se mu na tváři objevil psychopatický úsměv. Takovou radost sem mu za žádných okolností udělat nechtěla a tak jsem zahnala slzy a nasadila svůj prázdný výraz. To ho zřejmě naštvalo. Kopl mě do žeber. Zdálo se mi že jsem slyšela prasknutí.

Odletěla jsem kus dozadu až jsem narazila do zdi. Tvář se mi lehce zkroutila bolestí. Sjela jsem po zdi na zem. Seděla jsem teď opřená o zeď a prázdným pohledem zírala před sebe. Bolela mě hlava a trochu se mi motala. Ten muž ke mě přišel. Popadl obě mé ruce do jedné a vytáhl mě na nohy.

Bolelo to opravdu hodně a ještě mi drtil obě zápěstí, ale stále jsem mlčela. Další facka. Začal si mě pozorně prohlížet, pak se přiblížil k mému uchu a zaseptal. :

,, Nemá cenu se snažit, stejně tě zlomím." a ušklíbl se. Chystal se mi zasadit další ránu když se otevřely dveře. Byly to další dva muži. Vedli tři studenty. Chlapce. Ten muž co mě držel se usmál a pustil mě. Spadla jsem na kolena. Podívala jsem se koho dalšího sem přivedli.

V tu chvíli mé srdce vynechalo úder. Lukáš. Vyřešila jsem oči. Když mě spatřil chtěl se ke mě rozběhnout, ale jeden z nich ho chytil. ,,Kampak kampak?" řekl se smíchem. ,,No tak zab ho. Stejně nám k ničemu není." řekl ten co mě ještě před chvílí bil. Ten co držel Lukyho vytáhl zbraň a přiložil mu jí k hlavě. A to byla poslední kapka.

V tu chvíli mi úplně vyplo. Měla jsem v hlavě úplně prázdno. Rychle jsem se zvedla a vzala tomu muži co mě mlátil, nůž a zbraň co měl přidělanou okolo pasu. Přiložila jsem mu nůž ke krku a zbraň namířila na toho co chtěl zabít Lukyho, zrovna ve chvíli co chtěl zmáčknout spoušť, ani jsem nezaváhala a vystřelila.

Jeho tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Mezitím jsem vystřelila po dalších asi čtyřech mužích. Nakonec jsem toho, kterému jsem držela nůž na krku, podřízla. Byla jsem vyčerpaná. Bolelo mě celé tělo a byla jsem od krve. V tělocvičně bylo zase úplný ticho. Všichni měly upřený zrak na mě.

Ohlédla jsem se po tělocvičně. Dva muži co zůstali na živu stály nehnutě na místě a s údivem na mě hleděli. Někteří na mě hleděli se strachem, jiní s odporem a další s údivem. Zničehonic se ozvala rána. Někdo rozrazil dveře do tělocvičny.

,,Co se to tady sakra děje?!" křikl nově příchozí. Když mě spatřil na chvíli se zarazil a pak pokračoval cestou ke mě. ,,Musíme odtud zmizet dřív než dorazí poldové." řekl podrážděným hlasem. Stála jsem stále na stejném místě. Nad mrtvolou toho muže co jsem podřízla.

Měla jsem pohled zabodnutý do země a nepřítomný výraz. Měla jsem jaký si pocit, že už se něco takového stalo, jako by to pro mě bylo přirozené. Podvědomě jsem tušila že tohle nebylo poprvé co jsem někoho zabila. Bylo mi jedno co mi udělá nebo jestli mě zabije, hlavní bylo že jsem zachránila Lukyho. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo.

Ten nově příchozí, nějaký kluk, došel až ke mě, přiložil mi na ústa nějakou látku. Začalo se mi stmívat před očima a já tušila že už se znovu neprobudím, a tak jsem svůj poslední pohled, než jsem omdlela, věnovala Lukymu.