Psychopat - Já?! Nebo On?

4.Seznámení a válení

Lucy
S plným žaludkem, kafem a nikotinem se lépe přemýšlí. Takže dáme si dohromady co víme. Jestliže nechal otevřený pokoj, vchodové dveře budou na sto procent zamčené. Teoreticky bych se mohla dostat ven oknem jenže... Když jsem tak prolézala všechny místnosti všimla jsem si kamer. Takže jestli uteču, tak to stejně zjistí, hlavně je tu velká zahrada a třeba na ní jsou pasti. A nebo taky ne a moc koukám na filmy. Řekla jsem si pro sebe a ušklíbla se.

Hlavně ani vůbec netuším kde to jsem a nemám kam utéct takže to můžu rovnou vzdát a čekat co se stane. Ano nejsem úplně bojovník. To jen když jsou vsázce životy mích blízkých. Ano můj život mě nezajímá. Po tom všem co se stalo je mi jedno co se mnou bude. Dopila jsem kafe a hrneček odnesla do kuchyně. ,,A co teď?" řekla jsem si pro sebe a opřela se o linku.

Přemýšlela jsem co dělat, ale to mi moc nejde a tak jsem to po chvíli vzdala. Měla jsem chuť zkusit otevřít vchodové dveře. Ale řekla jsem si že je to zbytečné zkoušet. Vydala jsem se zpátky do obýváku a zase sebou pleskla na sedačku. Vzala jsem si krabičku s cigaretami a podívala se do ní. ,,Poslední čtyři. Super tak to opravdu nepřežiju." řekla jsem si pro sebe. Ano často si povídám sama se sebou.

Vytáhla jsem si cigaretu a zapálila si. Vzala jsem do ruky telefon a podívala se na něj. Přemýšlela jsem jestli bych neměla někomu zavolat, nebo zavolat policii, ale řekla jsem si že by to asi nebyl úplně dobrý nápad. Hlavně jsem si pak všimla že mám vyndanou simku. ,, Jé já měla vlastně v kapse i sluchátka." řekla jsem si a vydala se znovu hledat onen pokoj.

Vrátila jsem se zpátky se sluchátkama, sedla si a pustila si písničky. Po delší době jsem slyšela jak někdo otevřel dveře. To si že mě dneska opravdu někdo dělá prdel. Řekla jsem si v hlavě, protože jsem neslyšela cvaknutí zámku. Oni byli opravdu celou dobu odemčený???

Udiveně a zároveň naštvaně jsem hleděla směrem na chodbu ze který by měl každou chvíli někdo vyjít. Ne že by mě nějak zajímalo kdo to je, ale už jsem se tu začínala nudit, a tak jsem spíše zvědavá co se teď jako bude dít. Z chodby přišel ten kluk z rána, ten co je tady prý "šéf". Nemohla jsem se ubránit ušklíbnutí.

,, Koukám že si se tu už docela zabydlela." řekl pobaveně. Jen sem s nezájmem pokrčila rameny. ,,Mimochodem jmenuju se Zack." řekl když ke mě přišel blíž. ,,Hmmm." zabručela jsem stále s nezájmem. No očividně jsem ho lehce naštvala. Jéj. Musela jsem se usmát když se zamračil. A ano ráda štvu ostatní lidi, obzvlášť ty který nemám moc v lásce.

,,Jak se jmenuješ?" zeptal se. ,,A proč tě to zajímá?" Zeptala jsem se já. Ne ale vážně stejně mě bude chtít zabít. Možná mě před tím bude mučit nebo tak, ale stejně mě nakonec zabije, tak na co potřebuje znát mé jméno. To si dělá seznam obětí nebo co? Asi jsem se tvářila víc zmateně než jsem chtěla, protože se přestal mračit a zaraženě na mě civěl. Najednou se však lehce usmál a posadil se vedle mě na pohovku.

,,Víš lidem se dávají jména proto aby se od sebe odlišili a aby se mohli nějak oslovovat, ale jestli mi ho říct nechceš budu ti říkat třeba pusinko nebo prdelko." řekl s úsměvem a mrkl na mě. ,,Fuuj. Ble nikdy." řekla jsem a zkřivila obličej nad tou nechutností. ,, Takže..?" zeptal se a znovu se usmál nad mojí reakcí. ,,Lucy." řekla jsem a lehce se zamračila. Dostal mě. Opravdu jsem čekala že odpoví něco jiného a nebo že mi dá facku.

,,Jsi docela zajímavá." řekl s očima upřenýma na mě. Začala jsem se rozhlížet po místnosti abych zjistila s kým to mluví, ale nikoho jsem neviděla. ,,Jako že já?" zeptala jsem se nedůvěřivě a udiveně. On jen kývnul. Začala jsem se usmívat, ale ne proto že by mi lichotil, jen sem se snažila zadržet výbuch smíchu.

Jako vážně já a zajímavá? A jak si na to přišel? To by jsi měl říkat těm kretenům co mám ve třídě. No jaksi sem to nedokázala zadržet a rozesmála se nahlas. Vyděla jsem jak na mě udiveně hledí a kvůli tomu jsem se nedokázala přestat smát. No po chvíli jsem se radši smát přestala. Ještě bych se počůrala. On nad mojí reakcí jen nevěřícně zakroutil hlavou.

,,Proč si myslíš že jsem zajímavá?" musela jsem se zeptat. I když hrozilo že dostanu další záchvat smíchu. ,,Neutekla jsi. Každý normální člověk by se na tvém místě pokusil utéct, a nebo by brečel, ale ty jsi to tu místo toho prozkoumávala a vařila." Při posledních dvou slovách měl co dělat on aby se nerozesmál. ,,Jooo to bude tím že já nejsem normální člověk." řekla jsem. Jen se pobaveně ušklíbl. Přišoupl se těsně vedle mě a naklonil se ke mě.

,,To už vím taky a proto jsi zajímavá." Pošeptal mi do ucha. Přejel mi z toho lehký mráz po zádech. Byl blízko. Moc blízko. Rychle jsem ho od sebe odstrčila. Zase se ušklíbl nad mojí reakcí a já se na něj zamračila. Začíná mě štvát. Bylo ticho. ,, Určitě máš spoustu otázek. Tak do toho jen se ptej." řekl s úsměvem. ,,Jen počkej až ti ten tvůj pitomej úsměv na tom ksichtě zamrzne." řekla jsem a ušklíbla se. On tázavě zvedl jedno obočí a koukal na mě.

,,Ups. Já to řekla nahlas?" zeptala jsem se s malým nevinným úsměvem. Jen se uchechtl a kývl hlavou. ,,Fajn. Tak co po mě chceš." prskla sem po něm. ,,Mmm. Teď v nejbližší době nic." odpověděl. No to jsem se toho teda dozvěděla. ,,Tak jinak. Co máš se mnou v plánu?" zeptala jsem se znuděně. ,,To je zatím tajemstvím." řekl a lehce se usmál. Jako vážně? Chce po mě abych se ptala a když se zeptám tak mi skoro nic neřekne. Zamračila jsem se na něj.

,, Tos mi toho teda řekl hodně." řekla jsem ironicky a protočila očima. ,, Dobře tak teda nemám v plánu tě zabít, ale to co bude dál záleží jen na tobě a na tom jak se rozhodnu." řekl. ,,Hmmm. Takže tu budu zavřená dokud se nerozhodneš? Fajn tak to tu stejně umřu." řekla jsem otráveně. Nechápavě pozvedl obočí a čekal na vysvětlení.

,,Umřu tu nudou." podala jsem mu své vysvětlení. ,, O to se neboj. Zítra mi řekneš co by jsi chtěla a já ti to seženu." řekl a ušklíbl se. ,,Hmmm to už nezní tak špatně." řekla jsem. Zaklonila jsem hlavu a svůj pohled upřela na strop. Přemýšlela jsem. Měla jsem na něj totiž ještě jedu otázku... ,, Proč se ke mě chováš tak ... normálně? až mile, teda na vraha." zeptala jsem se s pohledem stále upřeným na strop.