Psychopat - Já?! Nebo On?

8. Zpověď a část minulosti

Lucy

Po nákupu jsme se vrátili zpátky. Popadla jsem nějaký tři tašky a rozešla se k baráku. No před dveřma mi jaksi došlo že je zamčeno. Tak jsem se na něj otočila a čekala než se uráčí přijít. On mezitím vytáhl zbytek tašek a rozešel se ke mě. Samozřejmě se na mě celou dobu šklebil, a já ho mezitím propalovala pohledem.

Před vchodem si tašky odložil na zem, vytáhl klíče z kapsy a konečně odemkl. Vyzula jsem si boty a hned zamířila do kuchyně a začala jsem vyndavat jídlo. Nevím proč ale v hlavě mi začaly výřit různé myšlenky. Bude mě hlídat pořád? Pochybuju, určitě má dost věcí na práci. Přivede sem někoho jiného na hlídání? Pravděpodobně. Což by mi dalo novou příležitost. Samozřejmě že se zvládnu zabít sama... Je mnoho způsobů... Jenže to já nechci. Chci aby mě někdo zabil. Sebevražda mi přijde špatná... Jako poslední možnost, jako únik před světem a před lidma v něm. Člověk, který nemá nic, na ničem mu nezáleží, je na tom psychicky tak špatně že už mu v podstatě nic jiného nezbývá. Tak hluboko jsem ještě naštěstí neklesla.

,,Hej vnímáš mě?" ptal se mě a prsty mi luskl před obličejem. Asi sem se do svých myšlenek zabrala víc než jsem chtěla. ,, Už jo. Co chceš?" zeptala jsem se drze. Jen si povzdechl a zavrtěl hlavou. ,,Ptal jsem se jestli máš hlad" zopakoval. ,,Asi trochu." odpověděla jsem. ,,A co by jsi princezna přála k jídlu?" zeptal se a začal se šklebit.

,,No když už tak královna. A dala by si nějaké vynikající sushi." přistoupila jsem na jeho hru a zašklebila se na něj. ,, Chtěla by jsi být královnou?" zeptal se a zákeřně se usmál. ,,Ne. Moc starostí." odpověděla a mávla nad tím rukou. Začala jsem si dělat kafe.

,,A co takhle královna podsvětí, i když spíš vypadáš jako princezna." pokračoval. Zajímalo by mě o co mu jde a tak jsem nadzvedla jedno obočí a s otázkou v očích sem se na něj podívala. Jen se usmál a čekal na mou odpověď. Povzdechla jsem si. ,,Nevím co tím myslíš a už vůbec netuším o co ti jde, ale jestli ti to ještě nedošlo toužím teď jen po jedné věci." řekla jsem a upřela na něj své zelonošedé oči. Tentokrát jsem já čekala na jeho odpověď, nebo spíš na cokoliv co ze své pusy vypustí.

,,Chceš to vědět? Chceš vědět co po tobě chci?" zeptal se mě a přitom se opřel o linku a založil si ruce na hrudi. Dost zapeklitá otázka. Na jednu stranu mě to nezajímá, protože mi jde jen o to abych umřela. Avšak moje druhá a zvědavá část to touží vědět. Věděla jsem že stále čeká. ,,Ano" vypustila jsem nakonec z pusy až moc odevzaně a hned se zakrenila, jako bych právě sežrala citrón. On na mě se zájmem hleděl.

,,Dobře, ale v tom případě se mnou musíš začít mluvit. Když mi uděláš kafe, já mezitím objednám oběd, tak můžeme hned." řekl a zářivě se na mě usmíval. Protočila jsem nad tím očima. Nechtělo se mi, ale to kafe jsem mu nakonec udělala a odnesla obě kafe do obýváku, kde seděl a něco dělal na mobilu. Položila jsem kafe na stůl a sedla si vedle něj.

,,Fajn ptej se. Ale předem ti říkám že ti na vše neodpovím." oznámila jsem mu. ,, Proč by jsi neměla?" zeptal se se zájmem a odložil telefon. ,,Protože si většinu svého dětství nepamatuju. Respektive téměř nic co se stalo víc jak čtyři roky zpátky." odpověděla jsem. Zack na mě dost vyjeveně koukal. ,,Jako vážně? Nic si nepamatuješ?" zeptal se. ,,Jen útržky, ale nic mi to neříká." odpověděla jsem a pokrčila rameny.

,,Dobře. Tak začneme. Všiml jsem si že ve zprávách nebyli tvý rodiče. Jakto?" zeptal se a pozorně si mě prohlížel. ,,Jsou mrtví" odpověděla jsem jako by nic. No měly jste vidět jeho výraz. Málem mu vypadli oči z důlků. ,,Jak dlouho?" zeptal se. ,, Asi sedm let. Nevím nejsem si jistá. Nepamatuji si to" odpověděla jsem a znovu pokrčila rameny.

,,Ty jsi nepamatuješ smrt svých rodičů? To nevíš ani co se jim stalo?" zeptal se a zněl trochu vyděšeně. Povzdechla jsem si a rozhodla se že mu povím to co si pamatuju, i když se mi moc nechtělo. Bude první komu to řeknu. Zhluboka jsem se nadechla a začala: ,, Zhruba před čtyřmi lety mě policie našla na kraji lesa. Prý jsem byla pohřešovaná asi tři roky a měly mě za mrtvou. Když mě našly bylo mi čtrnáct a mé tělo vypadalo příšerně, strávila jsem asi měsíc v nemocnici než mě dali nějak dohromady. Byla jsem dost podvyživená. Snažili se zjistit proč jsem přišla o paměť. Nejdříve jsem ani nevěděla kdo jsem. Postupně jsem si vzpomněla kdo jsem a na svou osobnost. Prý to byl následek otřesu mozku, ale nechápali proč se mi vzpomínky nevracejí. Nutili mě chodit k psychologovi a postupně mi řekli co se za tu dobu, co jsem byla pryč stalo. Dozvěděla jsem se že je má rodina mrtvá, že je někdo zabil. Víc mi říct nechtěli. No a od té doby jsem byla v děcáku. Je to asi půl roku co žiju sama." dokončila své vyprávění, aniž by se v mém obličeji objevil nějaký náznak emoce.

Říkala jsem to tak jako by se mě to vůbec netýkalo. Očividně jsem ho dost zaskočila. Jen na mě nevěřícně zíral a nevěděl co říct. No jestli řekne něco jako: "To mě moc mrzí" nebo " To je mi líto",tak ho asi praštím. ,,To zní jak začátek nepovedeného horroru." řekl a ušklíbl se. Neubránila jsem se úsměvu. Protože mě to připadalo úplně stejný.

,,Tak dál. Od koho máš ty modřiny?" zeptal se a zamračil se. Štvalo mě že se na to pořád ptá. ,, Proč tě to tak zajímá?" zeptala jsem se pro změnu já. Zack se zaksichtil. ,,Nevím jen mě to zkrátka zajímá." řekl nakonec a pokrčil rameny. Takže zvědavej. ,,Od spolužáků." odpověděla jsem mu konečně. ,,A co ti udělali s rukou že ji jako jedinou máš zavázanou?" zeptal se. Na tohle jsem mu nechtěla odpovídat. ,, Už jsem ti to říkala. Jen naražená." zalhala jsem. ,, Naražená?" řekl a tázavě se na mě podíval.

,,Jop, každopádně zlomená není." odpověděla jsem lhostejně. Zdálo se že chce ještě něco říct ale domem se rozezněl zvonek, který mě zachránil od dalších blbých otázek. Zack se zvedl a došel pro jídlo. Já jsem mezitím zapla televizi. Sedla si do tureckého sedu na gauč a s jiskřičkama v očích. Když se vrátil a spatřil mě jak tam sedím a čekám na jídlo jak pes, tak jen se smíchem zakroutil hlavou. A konečně mi přinesl to sushi. Sedl si ke mě. A tak jsme tam tak seděli koukali na televizi a jedli.