One Shots /Larry Stylinson/

Ice Lover pt.1

Louis pov

Posadil jsem se na starou dřevěnou lavičku v šatnách ,rozepl jsem si sportovní tašku a vytáhl z ní staré legíny s černými bruslemi.
Po obléknutí legín jsem se ještě protáhl pár cviky a nakonec se posadil na zem, kde jsem šel pomalu do provazu. Chvíli jsem v něm setrval ,počemž jsem se hned ujal pozice rozštěpu. Cítil jsem jak se mi napínají šlachy a svaly. Bolelo to jako čert ,ale pro dokonalost se musí trpět.

Teda aspoň tak to do mě hustili.

Hned jak jsem usoudil ,že stačilo jsem se natáhl pro mé krásky a nazul si je.
Ještě jsem si vzal rukavice a zelenou adidas mikinu ,přeci jen na stadionu je zima.

U ledu na mě čekala Glorie. Padesáti letá žena s přísným výrazem a i přísným vyučováním. Však ona věděla co je pro mě nejlepší.
„To je dost že jdeš.'' podívala se na mě vyčítavě.
„Omlouvám se.'' špitl jsem a sundaval si chrániče z bruslí. „Tak se dáme do práce.'' zavolala ke mě a spráskla ruce.

Nejdříve jsem se zahřál několika základními skoky. Dneska se Glorie zaměřila hodně na technickou stránku. Na to jak pohybuji rukama ,jak dopadám...

Po hodině a půl jsem byl tak zdachmanej ,že mě radši už nechala. Sama už odešla domů ,jelikož za dvacet minut tu začínal hokejový trénink. Cvičit teď potřebuji hodně ,tak jsem těch několik minut ještě využil.

Dal jsem si do uší sluchátka a zapl si tam moji píseň na kterou budu závodit v Londýně. Zrovna jsem se odrazil do čtverného teoloopu ,když v tom mě vyrušil křik.
Lekl jsem se.
Což zapříčinilo můj pád při dopadu. Ohlédl jsem se za sebe ,kde postávali u mantinelů kluci od hokeje. Všichni měli na sobě těch několik tisíc chráničů.
Vyndal jsem si sluchátka a chtěl se vydat pryč od těch hlučných machýrků. Ale moje štěstí bylo asi dneska na dovolený.

Jak tam byli vysázený vedle sebe ,tak mi zabraňovali odejít. Zhluboka jsem se nadechl a rozjel se k východu. Pro mé štěstí tam nestál nikdo jiný než pan velevážený Styles. „Můžeš mi, prosím uhnout?'' zamumlal jsem se sklopenou hlavou.
„Něco chceš ,prdelko?'' pronesl výsměšně ,což doprovázel smích jeho spoluhráčů. „Jestli bys moh uhnout.'' neměl jsem z něho strach ,ale respekt.
Ani nevím proč je na mě takový.
On na mou odpověď ani nereagoval a dál si mě dobíral svými řečičkami.

Začínal jsem cítit přicházející panický záchvat. Začal jsem se klepat a i slzy si našly cestu na povrch. „Ale snad bys nám tu nebrečel ,ne?'' neodpustil si.
„Harolde už ho nech.'' donesl se ke mě z dálky hlas s velkým irským přízvukem.
Odstrčil Stylese do strany a za ramena mě vedl k tribuně.

„Je to někdy pořádný pitomec.'' pronesl Niall ,myslím a čupnul si přede mě.   
„Už dobrý nebo ještě něco pogřebuješ?'' zeptal se „N-Ne už by to mělo být dobrý.'' řekl jsem a rukávem si otřel slzy.  „Už musím jít.'' zvedl se ode mne a ukázal na led. Zakýval jsem hlavou. „Tak ahoj.'' zamával mi než vyjel na led.

Sebral jsem chrániče na brusle a nandal si je ,abych mohl odejít. Prohlédl jsem si okupovatele ledu. Všichni to oproti mě s mojemi směšnými stosedmdesáti cenťáky byli obři.
Očima jsem se nachvíli střetl s tmavě zelenými.  Tvářil se zvláštně. Nechal jsem to být a odešel do šatny a hned na to domů.

Za dnešek jsem měl dost.

•••••

Den po tom incidentu s Haroldem za mnou přišel i s Niallem a omluvil se mi. Jakože opravdu omluvil.
Myslím ,že jsem slyšel z jeho slov lítost?
Ale to si mohu jen domýšlet.